Tobiáš (28): Smáli se mi, že odcházím z města do mobilheimu. Když vidím jejich hypotéky, směju se já

Pocházím z vesnice kousek od krajského města, kde moji rodiče vlastní kus pozemku kousek od domu. Odmalička mi říkali, že je to na moje bydlení, až jednou budu chtít stavět. Já tam ale ani nikdy nebyl, protože jsem vždycky chtěl bydlet ve městě – blízko práce, kaváren, kina, ne uprostřed polí, kam poslední autobus jezdí v sedm večer.

Danka (33): Můj přítel se zbláznil do venkova. Chce nás nastěhovat do polorozpadlého statku, o který já nestojím

Ty částky nás šokovaly

Loni na jaře jsme s Magdou začali shánět byt ve městě. Našli jsme menší dvoupokojový byt v panelovém domě na sídlišti, který se nám líbil, a domluvili si schůzku s hypotečním poradcem, abychom zjistili, na co dosáhneme. Poradce nám do kalkulačky zadal naše dva příjmy, cenu bytu a aktuální úrokovou sazbu. Když nám ukázal měsíční splátku a k tomu splatnost na třicet let, oba jsme na obrazovku chvíli mlčky zírali.

Zeptal jsem se ho, jestli existuje způsob, jak tu splátku snížit, aniž bychom si brali od rodiny další peníze navíc. Řekl, že jedině nižší cenou nemovitosti, což by pro nás znamenalo jedině koupit malou garsonku nebo byt 1+1, ale splátky by se nám tolik nesnížily, zatímco kvalita života ano.

Cestou domů jsem Magdě řekl, že si nedovedu představit dalších třicet let platit bance, zaplatit jí nakonec skoro dvakrát tolik a přitom si nemoct dovolit ani pořádnou dovolenou. „A to nemluvíme ani o tom, kdybychom založili rodinu, nebo se nejde bože jednomu z nás něco stalo,“ dodala Magda. To mě ani nenapadlo.

Alice (29): Věřila jsem, že manžel v cizině tvrdě pracuje. Když jsem zjistila, jak se tam baví, udělalo se mi zle

Máme klid

O víkendu jsme jeli za mými rodiči a já se poprvé vážně zeptal na ten jejich pozemek. Táta se zvedl od stolu. „Tak se pojďte podívat, jak vypadá, ať víte, do čeho půjdete.“ Pozemek byl zarostlý trávou, ale rovný, s přípojkou elektřiny už přivedenou k plotu z dob, kdy ho rodiče kupovali. Byl trochu dál od hlavní cesty, ale zajet se k němu dalo.

S Magdou jsme se rozhodli, že místo bytu koupíme za ušetřené peníze mobilheim, postavíme ho tam a postupně budeme budovat. Sehnali jsme model o velikosti menšího bytu, nechali zavést vodu a odpad, a do tří měsíců jsme se nastěhovali.

Dojíždění do práce nám teď zabere dvacet minut autem místo deseti pěšky, ale platíme jen energie, nemáme žádné dluhy a nemusíme se děsit budoucnosti. Mobilheim postupně vylepšujeme – přidali jsme dřevěnou terasu, letos plánujeme zateplit podlahu na zimu. Lidi se mi sice diví, že jsem odešel z města, ale když poslouchám jejich životní náklady, jsem rád, že jsme se vydali jiným směrem.

Olina (27): Místo luxusní dovolené u moře mě čekala tvrdá dřina na stavbě. Rodiče přítele si ze mě udělali levnou pracovní sílu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].