Eva (66): Vychovala jsem dceru sama a snášela její výsměch. Až když chtěla půjčit sto tisíc, řekla jsem dost

Je mi šestašedesát a mám pocit, že jsem v životě selhala. Můj příběh není o úspěchu, ale o neustálém zvládání překážek, na které jsem byla vždy sama. V očích své jediné dcery jsem jen neschopná smolařka bez špetky selského rozumu. A její slova mě bolí víc než cokoliv jiného.

Karolína (29): Dcera ve školce promluvila o tajné tetě a já tak odhalila manželův podraz

Dceři jsem obětovala vše

Monika byla vždycky moje sluníčko, střed mého vesmíru. Její otec nás opustil, když jí bylo osm. Odešel za jinou ženou. Když ho později opustila a on se chtěl vrátit, odmítla jsem ho. Nemohla jsem mu odpustit, natož mu znovu důvěřovat. Vždycky myslel jen na sebe. Ani se nesnažil udržet kontakt s vlastní dcerou. Vychovávala jsem ji sama, bez jakékoliv pomoci.

Bylo to neuvěřitelně náročné. Měla jsem dvě práce – uklízela jsem a pracovala jako pokladní – abychom měly z čeho žít a ona měla vše, co potřebovala. Snažila jsem se s ní trávit co nejvíce času. Chtěla jsem, aby si věřila a nepodceňovala se, i když jsme na tom nebyly finančně nejlépe.

„Všichni víme, jaká máma je. Zázrak, že se dneska vůbec stihla upravit,“ pronesla jednou na oslavě narozenin mé sestry. Všichni se zasmáli. A já se smála také, aby to nevypadalo, že si ze sebe neumím udělat legraci. Ale uvnitř mě to ničilo. Jako pokaždé, když Monika řekla něco podobného. A jako pokaždé jsem to v sobě potlačila.

Daniela (63): Musela jsem dceru i s vnoučaty vyhodit z domu, abych po letech manipulace začala znovu žít

Dcera mě shazuje na veřejnosti

Jednou jsme spolu nakupovaly. U pokladny jsem si nemohla vzpomenout na PIN kód. Stála jsem tam jako opařená, v hlavě prázdno. Pokladní protáčela panenky, lidé za námi netrpělivě podupávali. „To je celá ona. Zase neví, co se děje,“ utrousila Monika dost nahlas, aby to všichni slyšeli.

Někteří se tiše zasmáli, jiní si povzdechli. Nejraději bych se hanbou propadla. Zůstala jsem zticha. Bála jsem se, co by se stalo, kdybych se ohradila. Měla jsem strach, že bychom se pohádaly a ona by se mi přestala ozývat.

Podobné situace se opakovaly tolikrát, že už je ani nepočítám. Pro Moniku je běžné mě shazovat. Nechápu to. Udělala jsem chybu, že jsem ji příliš chválila? Říkala jsem jí až moc často, jak je chytrá? Už na základní škole mě s oblibou opravovala. „Fakt nevíš, jak se to počítá? To snad není pravda,“ zlobila se, když jsem jí nedokázala pomoct s příkladem z matematiky.

Tereza (60): Moje dcera je sice úspěšná právnička, ale doma žije v chaosu a neumí si ani uvařit

Vše ji vytáčí

Když jsem nedokázala ovládat její nový tablet, rozčilovalo ji to. Všechno mi připadalo moc složité. Teď už mi to jde lépe, ale pořád si mě dobírá. „Vaše generace je úplně mimo. Nic nechápete,“ říká často. Přece není moje povinnost rozumět moderní technice, ne?

Doba se změnila, to chápu, ale ne každý se učí nové věci stejně rychle. Vyrůstala jsem bez mobilů a chytrých hodinek. Notebook jsem viděla poprvé až v práci.

Jolana (55): Odjela jsem na tři týdny do lázní. Jediná zpráva od dcery mě přiměla okamžitě se vrátit domů

Chtěla jsem se jí zavděčit

Začala jsem na sobě pracovat, jen aby se za mě nemusela stydět. Přihlásila jsem se na kurz angličtiny, změnila si účes, začala cvičit. Místo uznání přišla jen ironie. „No páni, maminka se rozhodla pro generální opravu,“ smála se. Přesto jí to nebránilo každý týden si přijít pro krabičky s jídlem na celý týden. To pak dokázala být milá, ale jen na chvíli.

Po každé její návštěvě jsem jí psala zprávu: „Dej vědět, že jsi v pořádku dorazila. Mám tě ráda.“ Nepamatuji si, že by mi kdy odpověděla. Bolelo to. Ale hlavně jsem se zlobila sama na sebe, že si nedokážu nastavit hranice. A pak mi došlo, že pokud se to nenaučím, bude to jen horší. Po další návštěvě jsem jí už nenapsala. Ani nezavolala. Srdce mi pukalo, ale věděla jsem, že musím.

Helena (56): Pošťák mi předal tajné dopisy mé dcery. Až po její smrti jsem zjistila, proč se mi bála svěřit

Nesmím ustoupit

Trvalo dva měsíce, než se ozvala. A jen proto, že si chtěla půjčit sto tisíc. Řekla jsem ne. Myslela si, že žertuji. Druhý den to zkusila znovu, tentokrát to znělo jako rozkaz. Znovu jsem odmítla. „Mami, to ses už dočista zbláznila, nebo co?“ křičela do telefonu.

Tentokrát nesmím ustoupit. Naučila jsem se, že nejhlasitěji křičí ti, kteří nejvíce těžili z absence hranic. Kousek po kousku si je teď buduji a mám pocit, že získávám zpět samu sebe. Celé roky jsem se ztrácela. Vše se točilo jen kolem ní. Jednou možná Monika pochopí, co všechno jsem pro ni obětovala. To, co jsme měly, nebylo samozřejmé. Bylo to vykoupeno mou dřinou a odříkáním.

Pomalu se učím, že se nemusím stydět za to, kým jsem. Naslouchám svým potřebám, což jsem dříve nedělala. Už nechci, aby má hodnota závisela na tom, co si o mně myslí má dcera. Nevím, kam mě tato nová cesta zavede. Ale vím, že konečně jdu správným směrem.

Alena (64): Donutila jsem osmatřicetiletou dceru konečně odejít z domu a oběma nám tím vrátila ztracenou svobodu

Názor vztahové terapeutky

U Evy je patrná dlouhodobá tendence přizpůsobovat se potřebám dcery a vlastní hodnotu odvozovat od jejího přijetí a uznání. Po odchodu partnera soustředila většinu energie na dceru a postupně si zvykla své vlastní potřeby upozadit. Kritiku, zesměšňování i požadavky dcery dlouho tolerovala především ze strachu z konfliktu a ztráty vztahu.

Výrazným tématem je potřeba zavděčit se a získat uznání prostřednictvím péče a pomoci. Eva se snažila dokazovat svou hodnotu tím, co pro dceru dělala, ale zároveň měla pocit, že to není dostatečně oceněno. Tím se dostávala do pozice, kdy dávala více, než bylo pro ni zdravé.

Pozitivním posunem je její současná snaha nastavovat hranice a odmítnout to, co už nechce nebo nemůže dělat. Odmítnutí finanční pomoci je v tomto kontextu významným krokem, protože ukazuje, že začíná respektovat také sama sebe. Zároveň je pro ni důležité přijmout, že nastavení hranice může vyvolat nespokojenost druhého člověka a přesto může být správné.

Další práce by měla směřovat k posílení sebeúcty, schopnosti říkat „ne“ bez pocitu viny a k oddělení vlastní hodnoty od názoru dcery. Cílem není vztah s dcerou přerušit, ale vytvořit v něm zdravější rovnováhu, ve které může Eva zůstat laskavou matkou, aniž by se kvůli tomu vzdávala sama sebe.

Mgr. Jana Hazuková, terapeutka, koučka psychoenergetické transformace mysli, práce s emocemi a prožíváním. Více informací najdete zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].