Facebook
Instagram
Parkinsonova nemoc nese jméno anglického lékaře a sociálního reformátora Jamese Parkinsona, který ji poprvé podrobně popsal v eseji z roku 1817 jako „třaslavou obrnu“ (shaking palsy). Tento vědec byl velkým humanistou, který celý život pomáhal slabším.
James Parkinson se narodil v roce 1755 jako syn londýnského lékaře a lékárníka. Většinu svého života prožil a lékařskou praxi vykonával v rodném domě. Jeho vzdělání zahrnovalo, mimo jiné studium latiny, řečtiny a přírodní filozofie. Studoval na londýnské Hospital Medical College a v roce 1784, ve věku 29 let, získal kvalifikaci lékaře. Lékařskou praxi absolvoval pod dohledem svého otce. Po jeho smrti převzal lékařskou praxi, která byla na svou dobu poměrně velká a lukrativní, což mu nijak nebránilo pečovat o sociálně slabé spoluobčany.
Parkinson byl velmi všestranným člověkem a vedle práce lékaře se věnoval i dalším oborům. Napsal několik pojednání o chemii, geologii a sportu. Je autorem několika dodnes oceňovaných prací o paleontologii.
Prosazoval sociální reformy, požadoval spravedlivější zdanění nebo občanská práva sociálně znevýhodněných občanů. Osobně se angažoval v organizování nedělních škol pro chudé. Jako hlasitý kritik tehdejší britské společnosti, obdivovatel Francouzské revoluce a člen několika tajných spolků namířených proti monarchii nebyl v rodné zemi za svého života příliš populární a věhlas získal až dlouho po své smrti.
Parkinsonův humanismus se zřetelně projevil v roce 1811, když vytáhl do boje za zlepšení situace v ústavech pro duševně nemocné a za právní ochranu duševně nemocných, jejich lékařů, ošetřovatelek a rodin.
Jeho nejznámějším dílem je Essay on the Shaking Palsy (Esej o třaslavé obrně), ve kterém podrobně popsal klinický obraz nemoci, která byla po něm později pojmenována. V popisu choroby konstatuje, že: „Mezi první vnímatelné příznaky patří pocit mírné slabosti s náchylností k třesu v určitých částech těla, zejména však v jedné ruce a paži.“ Dále uvádí, že pacienti mají tendenci naklánět se při chůzi dopředu, „přičemž zároveň pociťují neodolatelné nutkání dělat rychlejší a kratší kroky a bezděčně tak přejít do běhu. V některých případech je nezbytné nahradit chůzi během.“ V pozdější fázi pak podle Parkinsona třes ztěžuje i spánek, „i když se vyčerpanému pacientovi podaří na malou chvíli usnout, jeho pohyby jsou tak prudké, že se třese nejenom postel, ale i podlaha a okna v pokoji“.
Parkinson intenzivně nabádal patology, aby o studium této nemoci projevovali větší zájem. Parkinson vytvořil klasický, i když z dnešního hlediska poněkud omezený, popis nemoci: „Bezděčný třaslavý pohyb se sníženým svalovým výkonem projevující se v těch částech těla, které jsou v klidu, a to i v případě, že mají oporu; tendence naklánět trup dopředu a přecházet z chůze do běhu; bez poruchy smyslů a intelektu.“
Později Jean-Martin Charcot rozšířil Parkinsonův klinický popis o tělesnou ztuhlost a přiřkl tomuto syndromu název Parkinsonova nemoc. Parkinson napsal také zajímavé práce zabývající se: účinky blesku, rozdíly mezi poruchami paměti, dysfázií a šílenstvím, duševními chorobami a změnami v zákoně o ústavech pro duševně choré, potřebou místních nemocničních oddělení pro horečnatá onemocnění, vzděláváním studentů medicíny a lékárníků.
Parkinson zastával funkci prezidenta Asociace lékárníků a stal se prvním držitelem čestné zlaté medaile Královské akademie lékařů (Royal College of Surgeons). Napsal několik knih o geologii a byl jedním ze zakládajících členů Britské geologické společnosti (British Geological Society).
Zdroj: VFN
