Facebook
Instagram
Pověst gejš jako prostitutek je zcela mylná. Gejša nikdy prostitutkou nebyla. Stala se symbolem Japonska a japonské kultury a šlo pouze o profesionální společnici, která hosty baví svým zpěvem, tancem a humorem. Aby se žena mohla pravou gejšou stát, musela podstoupit tvrdý a letitý výcvik.
Gejša představuje ženskou dokonalost. Dovolit si ji mohou jen ti nejváženější a nejbohatší
Představuje i v moderní době synonymum ideální ženy, která bezvýhradně plní mužova přání, je krásná, inteligentní, vzdělaná, vtipná a neskonale svůdná. V očích mnoha mužů se gejši jeví jako drahé prostitutky, ale to je mýlka. Gejši prostitutkami rozhodně nejsou.
Historie gejš
Gejši se začaly objevovat už na přelomu šestého a sedmého století. Šlo o kočovné ženy, které z důvodů bojů a válek přišly o domovy. Některé ženy byly opravdu nuceny své tělo prodávat, ale většina to měla jinak. Muži z vyšších tříd nebažili po prostitutkách. Ty si mohli zaplatit kdykoliv. Chtěli ideální a dokonalou ženu, která je bude pouze bavit svou přítomností a svým uměním. Za několik let tak vznikaly první oficiální školy pro gejši.
Jak se stát gejšou?
S učením se začínalo už v šesti letech dívky. Často je do škol prodávali chudí rodiče, kteří neměli na to je uživit. Ve škole vládla tvrdá hierarchie a nově příchozí dívky byly řazeny na to nejnižší místo. Jejich hlavní pracovní náplní tak bylo uklízení v okija (domě, v němž gejši bydlí) a posluhování zkušenějším kolegyním. Maiko, tedy učednice, si v průběhu let osvojovaly umění tradičního japonského tance, hru na hudební nástroje, etiketu, líčení, odívání do tradičního kimona nebo různé hry pro pobavení klienta. Kromě toho bylo jejich povinností čekat na služebně starší geiko, tedy gejši, u dveří okija do té doby, dokud se nevrátily z večírku.
Výcvik byl tvrdý. Během celého čajového obřadu například seděly ve zvláštním posedu na patách, který by pohodlným nemohl nazvat ani nejzavilejší masochista. Aby si ho dívky osvojily a zvykly si na něj, bylo potřeba několika let. Dalším úskalím byly složité a honosné účesy, které se udržovaly i během spánku. Gejši si v noci podkládaly šíji jakousi dřevěnou kolébkou, která jim držela účes ve vzduchu. Nic pohodlného to tedy rozhodně nebylo.
Dražba gejšina panenství
Říkalo se mu mizuage a i když bylo toto dražení v šedesátých letech trestné, tento zvyk se v komunitě gejš udržel ještě v letech devadesátých. Panenství gejši si mohl koupit její danna, tedy patron a případně i oficiální milenec, nebo ho mohl vydražit muž, jehož gejša nikdy předtím ani potom už nespatřila. Mizuage bylo velkou společenskou událostí, která se nijak neutajovala. Naopak ty gejši, které již panenství vydražily, si změnily účes a dávaly svůj aktuální status veřejně najevo. Rozdíl mezi prostitutkou a gejšou byl v tom, že gejša sama si mohla vybrat, koho sexuálně uspokojí a koho ne. Sex tedy nebyl hlavní pracovní náplní gejš.
Druhá světová válka
Těžkou ránu gejšám zasadila válka. Tisíce gejš byly nuceny vydat se za výdělkem do továren a na toto nádherné povolání se na chvilku zapomnělo. Po válce se k profesi gejš vrátil jen zlomek žen, protože západní vlivy tradiční druh zábavy téměř vytlačily. V současné době se počet gejš v Japonsku odhaduje na maximálně dva tisíce a jejich drahá vystoupení si objednávají bohatí byznysmeni spíše jako kulturní atrakci a povyražení pro své obchodní přátele. Pravou gejšu na ulici v Japonsku samotnou nikdy nepotkáte. Většinou jsou totiž zavřené v čajovnách se svými movitými klienty, které baví. I dnes existují školy pro profesionální gejši, ale výcvik již není tak tvrdý. Dnešní gejša musí kromě tance, zpěvu a hry na hudební nástroj perfektně znát etiketu, mít velký rozhled o světovém dění a mluvit minimálně dvěma cizími jazyky. Klienti si jejich společnost žádají z celého světa.
Zdroj: xman.cz
