Facebook
Instagram
O konci 19. století se mluví jako o zlaté éře nevěstinců a prostituce. V legálním řemesle však také platily jisté zákony. Z nevěstinců se stalo regulérní podnikání a prostituce v Praze jen kvetla. Dařilo se jí také proto, že v Praze tehdy přibývalo studentů a vojáků.
Anonymita a bohatství měst
Lehkým děvám se říkalo různě, např. amazonka veselosti, škeble, nočňátko, anka s čárkou anebo obchodnice s chlupatou kapustou. Každá prostitutka musela vlastnit zdravotní knížku.
Za Josefa II. kolem roku 1780 byla prostituce spíše venkovského rázu. S nástupem moderní průmyslové doby se začaly prostitutky stahovat do měst, kde byla větší klientela, více peněz a anonymita. Ne vždy bylo vykonávání nejstaršího řemesla pro ženy záměrem, většinou se k němu uchylovaly ženy a dívky s nízkým vzděláním nebo bez kvalifikace, které si těžko nacházely práci. Některé společnice si ale v luxusních nevěstincích vydělaly ročně víc než univerzitní profesor.
Prostituce do pražských ulic tehdy patřila a svým způsobem se s ní i počítalo. U nevěst se totiž předpokládalo panenství, u ženicha naopak sexuální zkušenost a „cajdrnožky“ pány rády za poplatek zasvětily. Kolem roku 1918 se v Praze vyskytovalo na 2000 prostitutek, a to bylo dost vysoké číslo, když měla Praha tehdy kolem 220 000 obyvatel.
„Burza prodejné lásky“
Kolem pražské Prašné brány vedla před staletími důležitá obchodní cesta ze Starého města pražského směrem do stříbrné pokladnice Čech, Kutné hory, kudy putovaly korunovační klenoty českých králů. Na témže místě bylo už od středověku možné narazit na společnice, které uměly pánům zpříjemnit chvíli, což také dokazuje jedna ze sošek na zmíněné Prašné bráně. Zachycuje muže, který se chce dostat dívce pod sukni. Prostituce v této oblasti kvetla i mnohem později, v 19. století tu bývalo tak živo, že někteří neváhali toto místo označit za „burzu prodejné lásky“, říká Josef Schwarz, spoluautor knihy Nevěstince a nevěstky.
„Hampejz“ na každém rohu
Na začátku 20. století bylo Staré město nebo Malá strana doslova prošpikována veřejnými domy nebo šantány. Prostitutky lascivními gesty lákaly své klienty například před pražským nádražím, na Staroměstském náměstí a v řadě ulic a podloubí, kde točily kabelkou a pokřikovaly. Tato vyzývavá gesta a vábení klientů byla po čase regulována zákonem. Na ulici bylo možné sehnat „holku“ už za korunu. Bohatí Pražané chodili do luxusních podniků, kde za příjemnou společnost zaplatili i 50 korun. Takový podnik se nacházel u Červeného páva v Kamzíkově ulici, kde dnes najdete stejnojmennou restauraci. Pro studenty a vojáky některé nevěstince nabízely slevu 30 %.
Na místě, kde dnes stojí budova pražského magistrátu, stál vykřičený podnik Batalion, který sloužil jako nálevna pro společenskou spodinu. Stahovaly se tam kriminální živly a prostitutky. Bylo tam jen nejnutnější vybavení a jednalo o nejhorší nevěstinec na Staroměstském náměstí a v Praze celkově. Dům neřesti byl při židovské asanaci zničen. Také dům u Černého medvěda v areálu pražského Ungeltu dříve sloužil jako vyhlášená noční krčma, zvaná Tunel. Hned ve vstupní části tu kněžky lásky lákaly kolemjdoucí muže.
Konec zlatých časů
Majitelé podniků chtěli většinou uspokojit zákazníkovu poptávku, proto nabízeli široké spektrum dívek: Blondýnky, brunetky, zrzky, mladé, starší, baculaté nebo hubené. Klienti si měli možnost prohlédnout celou „nabídku“ a jednu z dívek si potom vybrat, přičemž v lepších podnicích tento proces probíhal anonymně bez ostatních návštěvníků, což některým mužům, hlavně těm významným, přišlo vhod. V roce 1922 zlatá éra nevěstinců skončila a podniky byly oficiálně uzavřeny.
