Vanda (36): Konečně jsem těhotná. Je mi ale zle a bojím se kritiky a odsouzení

Vážně by mě nenapadlo, že se jednou budu bát nahlas říct, že je mi těhotenství nepříjemné. Roky jsem se snažila otěhotnět – lékaři, testy, naděje a zklamání v pravidelných intervalech. Když se to konečně povedlo, všichni kolem mě jásali víc než já.

Vanesa (33): V těhotenství mi začaly šíleně vadit manželovy smradlavé nohy. Po porodu se situace ještě zhoršila

Stal se zázrak

„To je zázrak!“ křičela mamka na celou kavárnu. „Musíš být nadšená!“ Byla jsem. První dva dny, pak přišla realita. Ráno jsem sotva vstala z postele. Zvracela jsem ještě dřív, než jsem si stihla vyčistit zuby. Jídlo mi smrdělo, světlo mi vadilo, nálada mi padala čím dál níž. Vždycky jsem slýchala, že těhotenství je krásné období. Jenže já se cítila jako někdo, koho přejel parní válec.

Zkusila jsem si postěžovat kamarádce. „Hele, já vím, že bych měla být šťastná, ale je mi fakt hrozně…,“ nedořekla jsem. „Buď ráda, že jsi těhotná,“ skočila mi do řeči. „Spousta žen by za to dala cokoliv. Ještě nedávno jsi byla jedna z nich.“ Jako by mi dala facku. Já přece nejsem nevděčná. Jen jsem chtěla říct, že se necítím dobře.

Partner byl stejně nadšený jako okolí a proto nechápal, proč nelezu po zdech štěstím. „Zlato, to jsou jen hormony,“ smál se a hladil mě po rameni. „Máš to vymodlené, tak si to užívej.“ Užij si zvracení, ospalost, nálady a pocit, že mi mé vlastní tělo dává zabrat každou minutu dne. To se lehko řekne. Nikdo mě nepřipravil ani na depresivní náladu.

Emilie (33): Moje matka má neblahý vliv na mou psychiku. Nakonec to bude její vina, že se mi nikdy nepodaří otěhotnět

Cítím se pod psa

Začala jsem se uzavírat do sebe. Připadala jsem si provinile i za to, že si dovolím mít špatný den. Když jsem se jednou v práci přiznala kolegyni, že jsem unavená, odpověděla: „Ale to je krásná únava, ne?“ Ne, nebyla nikterak krásná. Byla to únava, která mě donutila sedět na záchodech ve firemní budově a brečet nad vlastním rozhoupaným žaludkem. Chtěla bych si to užívat, ale nešlo to.

Každý přede mě stavěl představu dokonalého těhotenství – něžné fotky, úsměvy, ruce na bříšku, kýčovité oznámení na Instagram. Ale já místo toho seděla doma zabalená v dece, s miskou u postele pro jistotu, kdyby to zase přišlo. Nejhorší bylo, že jsem se bála někomu říkat pravdu. Bála jsem se, že mě odsoudí. Že mě označí za nevděčnou, hysterickou nebo labilní. Jenže já jsem nebyla nevděčná – jsem jen člověk. Unavený, vyčerpaný člověk, jehož tělo si prochází něčím obrovským.

A pak jsem se obávala, že mudrováním si přivolám neštěstí. Bála jsem se každé kontroly, kdy mi gynekoložka oznámí, že se plod vyvíjí špatně nebo vůbec. Pak bych si svoje stížnosti vyčítala ještě víc. Babička mě v tomhle směru dost strašila. Hlavně prý ať nevybíráme ještě jméno. Alespoň mě ale chlácholila, že čím hůř mi je, tím lépe se vede dítěti.

Martina (27): Svým těhotenstvím jsem inspirovala švagrovou, rozhodla se mít dítě taky

Učím se být k sobě laskavá

Jednoho dne jsem to už nevydržela a řekla jsem partnerovi, co doopravdy cítím. Že bych občas raději vzala všechno zpět a bojím se, jak zvládnu malé miminko. Čekala jsem, že se na mě rozzlobí, ale jen si mě přitáhl k sobě: „Promiň, že jsem tě poslouchal jen napůl. Vím, že je to pro tebe těžké.“ Možná poprvé od začátku těhotenství jsem si připadala trochu lehčeji. Protože na to nejsem zcela sama.

Dnes už si dovoluju říct, když mi není dobře. Učím se přijímat, že zázrak může být zároveň nádherný i strašně náročný. A že nemusím pořád zářit jen proto, že jsem se na tuhle chvíli tak dlouho těšila. Protože někdy je největší odvaha přiznat, že i vymodlené věci můžou dávat zabrat.

Dana (33): Bývalý přítel nechtěl svatbu ani děti. Půl roku po rozchodu se oženil s těhotnou přítelkyní

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].