Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeChatu si Vladimír s partnerkou pořizoval hlavně kvůli klidu. Před koupí vypadalo místo idylicky, pak ale soused vypustil slepice. Ty byly zvyklé trávit čas na obou pozemcích. Všude je trus a ozývá se neustálé kdákání, soused s tím nic dělat nehodlá. Nezbývá, než si zvyknout, nebo se chaty vzdát.
Když jsme si s partnerkou pořizovali chatu, měli jsme jasnou vizi. Klid, zeleň, káva na zápraží a zpěv ptáků. Ten blažený pocit, že na chvíli vypínáte okolní svět. V realitě nás ale místo ptáků z řádu pěvců vítají ti z řádu hrabavých. Konkrétně sousedovic slepice. A ne ledajaké, tohle je gang. Mafie opeřených vetřelkyň. Místo ráje jsme si pořídili zátěžový test na nervy.
První víkend nám slepice přišly roztomilé
Pamatuju si náš úplně první víkend na chatě. Slunce svítilo, všechno vonělo dřevem, posekanou trávou a něčím, co bych tehdy popsal jako venkovská romantika. Ráno nás probudilo kdákání. Otevřel jsem oko, podíval se na partnerku a zasmál se: „No jo, slepice. Vítej na vesnici.“
Vyšli jsme ven – a u plotu se zjevilo asi šest bílých kuliček, které nás pozorovaly jako nějací zvědové. Jedna si dokonce troufla podlézt pod drátem a vyzobávat nám trávník. Nafotili jsme si je na Instagram a smáli se. Ještě jsme netušili, co přijde. Po pár týdnech už byly slepice všude. Nejen na trávníku, ale i na schodech, pod stolem na terase, dokonce i na houpačce.
Jedna z nich mě obzvlášť vytáčela. Taková velká oranžová potvora. Dělala si z nás vyloženě dobrý den. Věčně mě klovala do bot, sedala si na gril a jednou dokonce vlezla do otevřeného kufru auta. A to všechno s výrazem: „Tohle je moje území, kámo.“
Soused je v klidu a slepice neřeší
Snažil jsem se to řešit diplomaticky. Zašel jsem za sousedem, starším pánem, co celý den tráví na zahradě ve vytahaném nátělníku, obklopen rajčaty, psem a rádiem, které hraje dechovku. „Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, ty vaše slepice nám dost často lezou přes plot. Máte tam asi díru,“ začal jsem. Usmál se, jako bych mu právě řekl vtip: „To ony si to tu rády projdou, víte? Ale nic neudělaj. Jsou hodný.“ Zatnul jsem zuby: „Jo, ale máme trus na zápraží a budí nás fakt brzo.“
Zavrtěl hlavou. „To je příroda, pane. Za mýho mládí jsme si s kohoutem podávali ruce a makali na poli,“ poznamenal rozšafně. V tu chvíli jsem pochopil, že tady přátelská dohoda nepomůže. Budeme muset slepičí peklo přežít. Vrchol přišel, když jsme začali pěstovat vlastní zeleninu. Partnerka si nadšeně zasadila rajčata a salát, já se těšil, až ogriluju papriky a cukety. Jenže než jsme se dočkali první sklizně, přišel nájezd.
Dvanáct slepic v řadě. Naše zahrada se změnila v bojiště. Rajčata vyklovaná, salát zničený, zbyla jen čerstvá dávka hnojiva. „Tohle je válka,“ řekl jsem tiše, zatímco jsem držel zbytky bazalky. Začali jsme chatu opevňovat jako Bastilu. Přidali jsme pletivo, zaslepili díry, natáhli síť. Pomohlo to, ale jen na tři dny. Pak si slepice našly jinou cestu. Přeletěly plot, nechápu jak. Partnerka navrhla, že jim pořídíme misku s pšenicí a třeba nás pak nechají být. Zkusili jsme to, jenže výsledek? Vzaly to jako oficiální pozvání a usadily se na našem pozemku jako domorodí obyvatelé.
Nepříjemná událost změnila náš pohled na věc
Pak se jednou stalo něco nepříjemného, hlavně tedy pro souseda. Do kurníku přišla kuna a řádila, vyhnal ji nakonec kocour, venku se strhla bitka. Nad ránem jsem oknem pozoroval souseda, jak vynáší dvě bezvládná slepičí těla a u toho pláče. Pohřbil je jako milované mazlíčky, netušil, že ho vidím. Bylo mi ho opravdu líto.
Původně jsme si chtěli na slepice pořídit psa, ale po tomhle zážitku jsme od nápadu upustili. Ta nejdrzejší oranžová slípka to má za sebou a mně možná i chybí. Přestali jsme se na souseda zlobit, slepice jsou pravděpodobně jeho jediná společnost. Na zeleninu si pořídíme skleník, a když dostaneme občas vejce, budeme spokojení.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
