Vzpomínky Jany Dubové: V Osvětimi stanula před samotným andělem smrti, její maminku poslal do plynové komory

Jana Dubová, rozená Hellerová, se narodila 30. srpna 1926 v Praze. Otec byl vrchní účetní v textilce, matka v domácnosti. Do školy mohla chodit jen do tercie - navštěvovala Drtinovo městské dívčí reformní reálné gymnasium, pak započala soukromá výuka po bytech. I když se po Mnichově začala situace zhoršovat, neodešli do exilu. Stále věřili, že bude Československo zachováno.

Mohlo by Vás zajímat:

Příběh adoptované Evy Demélové: Svůj pravý původ zjistila až po odtržení od rodiny, biologickou matku potkala v Terezíně

Protektorát a perzekuce

Jana měla, kvůli norimberským zákonům, jež začaly platit v roce 1939, původně skončit v Anglii, díky zájezdům Nicholase Wintona. Bohužel na ni ale už nedošlo. Po konfiskaci majetku museli začít Židé nosit na oblečení hvězdy. A to byl teprve začátek. V tramvajích měli vyhrazené pouze zadní vozy, omezené bylo i nakupování. A bydlení? Své byty a domy museli všichni opustit a sestěhovat se do nových, kde spolu žily i tři rodiny.

V dubnu 1942 musela s rodiči i prarodiči odjet do Terezína. Dali ji, dohromady s maminkou a babičkou, do Drážďanských kasáren, kde žilo dalších 80 žen. Mladí brali život v ghettu jinak, než dospělí, lépe zvládali i hlad, neustálá možnost transportu do Osvětimi ale děsila všechny stejně. V září 1944 se to bohužel stalo realitou.

Mohlo by Vás zajímat:

Vyhlazení terezínského rodinného tábora: Krev na rukou měly i dozorkyně, nejhorší byla Bestie Maria Mandel

Osudové setkání s Mengelem

Po příjezdu do Osvětimi se paní Jana setkala tváří v tvář s andělem smrti, Josefem Mengelem. Její maminku poslal ihned doleva. Ač jí nebylo ještě ani padesát, vypadala velmi unaveně a sešle. Když se pak Mengeleho Jana zeptala, zda může přejít z pravé strany na levou za svou matkou, odvětil, že nemusí, stejně se pak sejdou. Další den se dozvěděla, že skončila v plynové komoře. Na Janu čekalo svlečení donaha, ostříhání vlasů a zabavení veškerých věcí. Obrovské trauma a napětí vyvolalo v jejím organismu jakousi obrannou reakci. „Vypnula“.

Nervy ale stále pracovaly, i když vědomí vypnulo. Brzy tak dostala žlučníkový záchvat a z něho vyrážku. Ošetřovně se jí ale podařilo nějakým způsobem vyhnout. Dobře věděla, co se tam děje. Po třech týdnech byla, spolu s dalšími ženami, převezena do Merzdorfu, vesnice, kde měla pracovat v továrně na zpracování lnu. I zde panoval, byť menší než v Osvětimi, hlad. Nechyběly ani vši či štěnice. Ale aspoň tam nebyli dozorci SS. A sprchy byly skutečně funkční. Ke konci války vypukla ve vesnici epidemie tyfu. Záhy ale přišli Rusové, pochod smrti se tak nekonal. Kdo chtěl, mohl odejít. Toho Jana a další ženy využily. A udělaly dobře. Další skupina vojáků Rudé armády všechny ženy ve vesnici znásilnila.

Cesta do Prahy byla poměrně nebezpečná, stále se ještě válčilo. S pomoci druhých to ale dobře dopadlo. Když se dozvěděla, že přišla i o otce, myslela si, že se v životě již nezasměje. Musela se také na čas ubytovat u švagra na Vinohradech. Původní byt byl obsazen někým jiným.

Mohlo by Vás zajímat:

První transport Židů do Terezína: Čekal je tam krutý nacista „Piňďa“ Heinrich Jöckel

Život po válce

Po válce se Jana Dubová setkala se svým přítelem Františkem, jehož poznala v Terezíně. Vzali se v roce 1947. O pár let později se jim narodil syn, který začal po vystudování pracovat v Bruselu jako lékař. Jana se také dovzdělala, a to sice studiem na grafické škole. Vytvářela titulky pro film a filmovou a knižní grafiku.

O minulosti nerada mluvila, výjimkou byla manželova smrt, po níž vytvořila cyklus obrazů Sny o mrtvých, jenž byl vystaven v Židovském muzeu v Praze, Terezíně a teplické a děčínské synagoze. Sílu postavit se po válce opět na vlastní nohy čerpala z vlastního životního motta: Když jsem přežila Osvětim, přežiju všechno další.

Mohlo by Vás zajímat:

80. výročí založení ghetta Terezín: Pachu mrtvého člověka se nikdy nezbavím, říká pamětnice