Facebook
Instagram
Od vzniku židovského ghetta v Terezíně uplynulo 24. listopadu osmdesát let. Pamětníci o něm mluví jako o “zločinu, na který by se nemělo zapomínat.” Jak na svůj pobyt vzpomínají bývalé vězenkyně? A jakým způsobem se dokázaly navzájem povzbudit, aby přežily další den?
Pojmem koncentrační tábor Terezín se označuje řada nacistických represivních zařízení vybudovaných v roce 1941 za zdmi a valy Terezína. Technicky však šlo spíše o věznici gestapa a židovské ghetto, jenž se nacházelo v Hlavní pevnosti. Takzvané aufbaukommando řemeslníků, kteří měli připravit podmínky pro příjezd velkého počtu lidí, dorazilo do Terezína 24. listopadu 1941 a tehdy se začala psát historie zdejšího ghetta.
Židovka Alice Frank Stock bydlela vedle nacistického vůdce: Po letech prozradila, jaký byl jako soused
Transport místo kina
„Šli jsme na nádraží Bubny a po cestě jsem potkala kamarádku. A ta kamarádka mi říkala: Jé, hele, pojď se mnou do kina. A já jsem říkala: Já nemůžu, já musím do transportu,” zavzpomínala na absurdní a zároveň děsivou historku pro web ČT 24 pamětnice Raja Žádniková. Na podzim roku 1941 byly totiž všichni Židé v protektorátu zbaveni veškerého majetku a práv, zároveň jim přišlo předvolání do transportu.
Neblahou etapu svého života si vybavila i Eva Heferová z Třince. Místo aby se hlásila k odjezdu na nádraží v Ostravě, schovali ji rodiče u sousedů. „Každou hodinu přišel český četník a kontroloval, jestli jsem už doma. Nakonec rodičům řekl: Podívejte se, to nepomůže. Vy tím budete trpět. A vy to nevydržíte. Tak nakonec sbalili kufřík a deku a doprovodili mě do sběrny. Ještě si pamatuju, že brácha mi řekl: Evo, pravda zvítězí!” vzpomíná paní Heferová.
Miloš Kopecký: Otci nikdy neodpustil rozvod s maminkou. Zemřela kvůli němu v Osvětimi
Nezapomenutelný pach smrti v Terezíně
Záhy po příjezdu do Terezína ale lidé zjistili, že je vše jinak a nic neodpovídá tomu, co jim servírovali nacisté. „Naivně jsme si představovali, že budeme v ghettu nějak žít, bydlet a pracovat,” dodala Helga Hošková-Weissová, která namalovala více než sto obrazů líčících život v ghettu.
Pro mě to byl z pohledu emocí nejtěžší rozhovor, jaký jsem kdy dělal.
Helga Hošková-Weissová. Přežila Terezín, Osvětim, Freiberg a Mauthausen.
Osobní pohled: https://t.co/9nH8EuS8Xk
Celý rozhovor v @hpcivilizace: https://t.co/b0tdMSuepD pic.twitter.com/7kiYKWGgAa
— Daniel Stach (@DanielStach) May 22, 2021
Na drsné probuzení do reality nikdy nezapomněla ani paní Eva z Třince: „Když jsem se ráno vzbudila, ležela vedle mě stará paní, mrtvá už. A to byl zvláštní pach. A ten pach mrtvého nebo člověka předtím, než zemře, mi zůstal až dodneška. Já přesně vím, kdy někdo jde umřít. To mi zůstalo. To je něco, čeho se nikdy nezbavím.”
Karel Poláček zemřel vyhublý na kost po pochodu smrti. Úspěchu knihy Bylo nás pět se už nedožil
O smrti rozhodovaly maličkosti
Michaela Vidláková se dostala do Terezína, když jí bylo šest. I po letech doufá, že se vždy najde někdo, kdo ponese pravdu, až tu pamětníci nebudou. „Vnímám tu zkušenost jako strašlivou tragédii, nejen tu osobní, ztrátu rodičů, prarodičů a kamarádů, ale i tragédii židovskou, zlikvidování tradic, kultury a jako tragédii pro veškeré lidstvo, tolik zmařených talentů, vědců i těch jejich možných potomků,“ říká paní Vidláková.
V Terezíně se jako malá dívka naučila žít v kolektivu, nefňukat, nést zodpovědnost. O životě a smrti tehdy rozhodovaly úplné maličkosti. „Jako dítě jsem hlavně chápala jednu věc, naději, kterou dodávala ta kouzelná formule: ‘až bude po válce’.”
Ikonická fotka dětí z Osvětimi: Badatelé dohledali jejich poválečné osudy, vhání slzy do očí
Přestupní stanice Terezín
Ač chtěli nacisté udělat z Terezína modelový typ ghetta, pro většinu lidí to byla pouhá přestupní stanice na východ, kde je čekala smrt. Třináctiletá Evelina Merová musela do transportu nastoupit nemocná, encefalitida nebyla omluvou. „Všude byl sníh, jeli jsme divnou krajinou, najednou jsem pochopila, že se nevrátíme. Byla jsem velice klidné dítě, ale najednou mě popadla taková hrůza a začala jsem úplně hystericky křičet a plakat, tenkrát jsem pochopila, že jsme prohráli,” vzpomíná Merová, jejíž cílovou stanicí byla Osvětim.
Totéž zažila i Dita Krausová se svou matkou: „To zoufalství bylo takové, že jsme si řekly s maminkou: Uděláme sebevraždu. Už se to nedá snést. Ale nebylo jak. Přemýšlely jsme, jak bychom… bez provazu, bez vysoké věže, bez hluboké řeky, jak bychom to provedly prakticky. No nebylo jak. A tak jsme to táhly dál.” Transporty na východ nepřežilo 83 000 lidí…
Zdroje informací:
Wikipedia.cz: Terezín
CT24.ceskatelevize.cz: “Pojď se mnou do kina.” „Nemůžu, jdu do transportu.” V roce 1941 museli Židé z domova do ghett; Terezínské ghetto vzniklo před osmdesáti lety. O smrti rozhodovaly maličkosti, popsala pamětnice; Na troskách ghetta budeme se smát, zpívali si v Terezíně. Ten ale nebyl přestupní stanicí domů
Irozhlas.cz: ‘Tohle je zločin, na který by se nemělo zapomínat.’ 80 let po vzniku ghetta se v Terezíně sešli pamětníci
Otevřená zpověď dcery herečky Aleny Mihulové: Jsem vděčná, že jsem na holky, říká Karolína Kachyňová
Otevřená zpověď dcery herečky Aleny Mihulové: Jsem vděčná, že jsem na holky, říká Karolína Kachyňová
Další články
