Zdena (40): Kolegyně obdivují mou štíhlou figuru. Kdyby věděly, kolik mi měsíčně zbývá na jídlo, nezáviděly by

Rodiče vždy chtěli, abych měla vysokou školu. Proč? Protože ještě před léty panovala obecná mýlka, že vysokoškolský diplom, rovná se jisté zaměstnání. Iluzi o vzdělávání jsem tudíž podlehla i já a dotáhla ji až na doktorát. Jen v oblasti, která nabízí omezenou kapacitu míst. Jinými slovy, staří kolegové si zde své „fleky“ drží až do smrti, přičemž z absolventů dostává šanci jen pár. Ani zdaleka tedy neplatí, že diplom, rovná se práce.

Mohlo by Vás zajímat:

Věra (78): Myslela jsem, že mi vnuk pomáhá z lásky. Chtěl ale hlavně peníze a moje nabídka ho ještě urazila

Netušila jsem, že hledání práce bude tak náročné

„Nevadí, půjdu, když tak jinam,“ uvažovala jsem při studiích a netušila, jak moc velkou „past“ si vlastně chystám. Když došlo na promoci, začala jsem s rozesíláním životopisů. Jenže, k mému vlastnímu překvapení nebyl zájem. Někdo argumentoval, že vyžaduje člověka s letitou praxí, jiný zase kritizoval mé dosažené vzdělání, které se občas zdálo být někomu dokonce i nedostatečné. „Neuvěřitelné!“kroutila jsem hlavou. A bylo ještě hůř.

Když žili rodiče, nešlo o nic. Už na studiích mi pomáhali a nejinak tomu bylo později. Jenže pak zasáhla rodinná tragédie a já nakonec zůstala, takřka ze dne na den sama. Navíc jedináčkem bez příbuzných. Bylo zle. Přesto ani sebevětší osobní krize nebyla pro mnohé zaměstnavatele argument.

„Nemůžeme vás přijmout,“ znělo odevšad, a nevzali mě dokonce ani jako prodavačku do krámu. Pro obyčejné práce jsem prý byla „překvalifikovaná.“

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (55): V práci mi odmítli zvýšit výplatu, a tak jsem se vrhla na výherní losy. Věřím, že se na mě jednou štěstí usměje

Žiji od výplaty k výplatě

Štěstí se usmálo až po dlouhé době, kdy mi známá sehnala místo v kanceláři. „Hurá!“ Spadl mi kámen ze srdce, že už konečně nebudu dlužit na nájemném.

Jenže výplatní páska mi brzy úsměv zmrazila. Po odečtení všech poplatků na bydlení mi totiž měsíčně zbývala, často ani ne tisícikoruna. „Je to přechodné, určitě najdu něco lepšího,“ neklesala má mysl. Bohužel… I po letech musím být vděčná, že vůbec nějakou práci mám. Náklady na složenky neustále a astronomicky rostou a já nevím, kudy kam. Zkoušela jsem už i podělení se o nájem s přítelem, ale neuspěla. První, druhý i třetí mě chtěli vždy jen do postele a to ještě hezky zadarmíčko. Třetí partner dokonce namítl, že mi platí za byt dostatečně. Čím? Přece sexem! Nemělo smysl se s takovými blbci tahat…

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (46): Tchyně ignoruje moje pravidla. Učím dceru šetřit, ale ona jí dává peníze a plní každé její přání

Začala jsem šetřit na jídle

Nakonec jsem usoudila, že nejvíce ušetřím na jídle a potravinách. Takže jedna houska a balíček salámu na den, polévka z pytlíku, slané tyčinky či brambory na všechny způsoby. Žádná kantýna, obědy ani kavárny. Zato životní styl, který se brzy výrazně podepsal, nejen na mé fyzičce. Z původně plnějších proporcí je má postava v současné době dokonale štíhlá, a to způsobem, jako bych denně chodila do fitka. Největším paradoxem ovšem je, jak moc mi ji kolegyně v práci závidí.

Mohu jim přitom horem dolem vyprávět, že zkrátka nemám peníze a jako „singlovka“ žiji od výplaty k výplatě, ale ony stejně neslyší. Stále krouží okolo mého stolu jako supi a provokativně trousí, že asi budou muset „tu hladovku“ také jednou vyzkoušet.

Ok, jen bych chtěla některou z nich skutečně vidět, jak dlouho by jí vydrželo, stravovat se, šatit a pečovat o sebe jen s pouhou tisícovkou na měsíc v kapse. Na rozdíl od mé maličkosti, jsou totiž všechny povětšinou vdané a některé svůj plat využívají dokonce jen jako kapesné do kaváren, butiků a prodejen kosmetiky. Ale, co. Štěstí holt nemůže mít v životě každý. Hlavně, že já mám alespoň ten doktorát…

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (45): Můj dospívající syn začal na sobě makat. Fandím mu, ale jeho životní styl mě finančně ruinuje