Facebook
Instagram
Herečka Alena Štréblová (56), představitelka Mileny Pumrové v seriálu Ulice, patří mezi známé osobnosti, které podporují šíření osvěty ohledně důstojného umírání. Tomu napomáhají také mobilní hospicy, díky kterým mohou lidé dožít ve svých domovech. Herečky se toto téma osobně dotýká, protože má dosud v živé paměti, v jakých podmínkách umíral v LDNce její táta.
Letos 5. října budou mít lidé možnost sdílením svých fotek v papučích pod s hashtagem #papucovyden přispět k boření tabu ohledně umírání. Do podpory Papučového dne se zapojily také známé osobnosti, mezi které patří Petra Bučková, Pavel Liška, Olga Menzelová nebo vedle Štréblové i další herci z Ulice Filip Rajmont a Markéta Stehlíková.
„Tatínek nakonec zemřel v LDNce a nerada vzpomínám na to, jak tam vypadala péče o něj. Bylo to opravdu příšerné, podle všeho tam pracují lidé, které to nebaví - potom ale nechápu, proč tam dělají," vypráví v našem rozhovoru Alena Štréblová, která se o službách mobilních hospiců dozvěděla až ve chvíli, kdy už je s rodinou nepotřebovali.
Seriál Ulice se rozhodl podpořit mobilní hospicy. Jak moc osobní pro vás tohle téma je?
Mám s tím velice osobní zkušenost, když mi umíral otec. Uvědomila jsem si díky tomu, jak je společnost a celý systém nastavený. Jako rodina zkrátka nejsme schopni zabezpečit to, abychom s člověkem byli do poslední chvíle. Všichni potřebujeme chodit do práce, nemůžeme na půl roku přestat pracovat. Když tato situace nastane a člověk umírá doma, hledáte způsoby, jak pečující osobě odlehčit.
Kdo to byl ve vašem případě?
Maminka. Přemýšleli jsme, jak to zvládnout a udělat tuto situaci pro všechny snesitelnou. A je to velice komplikované. Existují služby, které dojíždějí domů, ale staří lidé k sobě většinou nechtějí nikoho pouštět. Potom už jsme byli v situaci, kdy jsme to ani my ani maminka nezvládali. Třikrát denně jezdit, zvedat tatínka... Jsou takzvané odlehčovací služby, ale sehnat je a dostat se k nim je skoro nemožné.
Které jste zkoušela oslovit?
Přihlásila jsem se například k Cestě domů a ozvali se mi po roce a půl, že mají konečně čas - tatínek už byl pochopitelně mrtvý. Nemají místo, čas a zaměstnanců je také málo. Většinou navíc u podobných služeb zjistíte, že tohle povolání vykonávají křehké slečny, které nemají sílu s pacientem manipulovat. Proto si myslím, že jde o celospolečenský problém.
Kde tedy nakonec váš tatínek zemřel?
V LDNce a nerada vzpomínám na to, jak tam vypadala péče o něj. Bylo to opravdu příšerné, podle všeho tam pracují lidé, které to nebaví - potom ale nechápu, proč tam dělají. Díky této zkušenosti jsem ale také zjistila, že existují mobilní hospicy - bohužel až ve chvíli, kdy už jsme jejich služby nepotřebovali. Chtěla jsem ale využít toho, že lidé znají moji tvář díky Ulici, a upozornit na to, že takové služby existují.
Využila byste tenkrát jejich služeb?
Ano. Realita je taková, že dokud na toto téma nenarazíte v osobním životě, tak vás to nezajímá. Všechna tahle zařízení mají málo peněz, protože stát to dotuje minimálně. Člověk ale nakonec zjistí, jak přínosné to je - chodí za umírajícím domů, mluví s rodinou, k dispozici je také psychologická péče. Je to úplně jiná situace, než když jste v tom sám.
Jak teď vy sama podporujete hospicy?
Na chalupě mám kamarádku, která pracuje v jednom hospicu v Písku a vymyslely jsme hezkou akci Dekaton, kdy lidé pletli čtverečky z vlny, které se tam poslaly, udělala se z nich velká deka a vybralo se docela hodně peněz. Ani ti lidé z Písku nevěděli, že tam nějaký hospic mají, přitom je hned vedle nemocnice.
Co byste našim čtenářům po této zkušenosti vzkázala?
Měli bychom o tom mluvit, protože smrt existuje, jednoho dne si přijde pro každého z nás a svým nejbližším bychom měli zajistit důstojný odchod. Nejpodstatnější je během toho odcházení rozloučení. Když chybí, člověk se se smrtí strašně špatně smiřuje. Dříve se tajily porody, bylo to velké tabu, dnes už k nim mohou otcové. Stejně tak bychom měli vzít na milost také umírání.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
