Facebook
Instagram
Herečka Linda Rybová (46) odhaluje v rozhovoru pro Lifee.cz zákulisí natáčení seriálu Ulice, kde hraje Blanku. Éterická herečka připouští, že pro ni zejména emočně vypjaté situace není snadné ztvárnit, a překvapilo ji, jak diváci reagovali na Blančino znásilnění.
Postava Blanky to v Ulici nemá jednoduché. Potýká se se závislostí na alkoholu a nedávno se stala obětí znásilnění. Herečka Linda Rybová je se svou seriálovou postavou neodmyslitelně spjatá a jak říká, diváci už Blanku přijali. I se všemi chybami, které má.
„Mám pocit, že tam je i kousek poznání. Blanka opravdu není jednoduchá postava, není na první dobrou sympatická a v něčem je hodně jiná, ale v něčem je hrozně cenná. Jsem ráda, že ji lidé byli schopní přijmout, zamyslet se, přehodnotit a mít s ní soucit a pochopení," vysvětluje herečka. „U těch témat, která Blančina linka odkrývá a ve společnosti jsou, je to velmi důležité. Nabourala pohled na různá tabu a trochu změnila vnímání veřejnosti. Toho si opravdu cením."
Jak to s Blankou bude dál? Na co se můžeme těšit?
Myslím, že Blanka je na tom po strašně dlouhé době dobře. Jsou tam samozřejmě nějaké vlny a teď to bude komplikované z úplně jiných stran. Vztah Blanky s Evženem ale konečně dojde klidu a lásky. Budou čelit nějakým problémům, ale budou spolu. Myslím, že to je hodně zásadní. Pro Blanku nastává hodně pozitivní období.
Nedávno jsme zpovídali vaši seriálovou dceru Sáru Korbelovou a říkala, že jste si ji pro tuto roli de facto vybrala.
To trochu vypadá, že bych za ni nějak lobbovala, ale to bych si nikdy nedovolila. Na děti probíhají kamerové zkoušky. Bylo tam opravdu hodně lidí. Mně se nejlépe hrálo se Sárou a s Vojtou, proto jsem si říkala, že bych byla šťastná, kdyby vybrali právě je. Jsem za to ráda. Seriály jsou dlouhodobá věc a musí to lidsky a profesionálně sedět. U obou si cením, že jsou strašně živí a jde s nimi improvizovat. Jsou proměnliví podle toho, co a jak člověk zrovna říká. Hodně lidí takový dar nemá, obzvlášť v jejich věku. Myslím, že Ulice je usazený seriál - myslím jako, že se tam hodně sedí. A pokud ho chcete nějak oživit, musí to proběhnout v dialogu. To se nedá naučit.
Dáváte jim na place nějaké rady?
Minimálně. Snažím se do toho nezasahovat, oni to nepotřebují. Jen když vidím, že si s něčím nevědí rady, tak opravdu jemně. Spíše na jejich vlastní vyžádání. Mohla bych je zbytečně zablokovat a myslím, že oni radit nepotřebují.
Jaké jsou reakce diváků na osudy vaší Blanky? Probíhá nějaká interakce?
Ano, probíhá. Poslední dobou velmi pozitivní. A to jsem se kvůli některým reakcím na internetu docela bála. Zarazilo mě třeba, jak málo lidé reagovali na Blančino znásilnění. Někteří sice psali: „Dobře jí tak, protože je takhle submisivní." Ale čekala jsem toho víc. Když jedu na zájezd s divadlem, zjišťuji, že mimo Prahu ten seriál lidé hodně sledují.
Takže jsou názory na Blanku spíše pozitivní?
Názory na Blanku jsou velmi pozitivní a mám pocit, že tam je i kousek poznání. Blanka opravdu není jednoduchá postava, není na první dobrou sympatická a v něčem je hodně jiná, ale v něčem je hrozně cenná. Jsem ráda, že ji lidé byli schopni přijmout, zamyslet se, přehodnotit a mít s ní soucit a pochopení. U těch témat, která Blančina linka odkrývá a ve společnosti jsou, je to velmi důležité. Nabourala pohled na různá tabu a trochu změnila vnímání veřejnosti. Toho si opravdu cením.
Proměnil se za tu dobu, co spolu hrajete, také váš vztah s Vasilem Fridrichem?
Určitě jsme větší parťáci, protože jsme se na začátku znali velmi málo. Znali jsme se přes Matěje Hádka, se kterým jsem studovala, a Vasil je s Matějem velký kamarád. Když jsme spolu začali hrát v Ulici, z mé strany tam byly nějaké sympatie. Strávili jsme spolu za tu dobu opravdu hodně času a měli nejeden soukromý rozhovor. Mám to podobně také s Martinem Fingerem a Hankou Holišovou. To všechno jsou to lidé, které jsem předtím neznala a jsou pro mě velkým přínosem.
Jak se připravujete na emočně vypjaté scény? Nedokážu si to představit.
Přesně o tom to je, představit je zásadní slovo. Já si ty situace nejprve musím představit a přemýšlím, jak by se ten člověk mohl cítit a co by dělal. Taková je moje příprava - skrze emoci. Teprve potom se učím texty. Pokud je to alkoholismus nebo reakce po znásilnění, to jsou věci, se kterými nemám žádné zkušenosti. To se obracím k článkům, které mi dramaturgie pošle nebo se ptám lidí, kteří takovou zkušenost mají. Také pozoruji lidi, o kterých vím, že mají takový problém.
Co když se vám potom na place nechce a máte jinou emoci, než byste potřebovala?
To už je potom síla herectví. Někdy se musíte donutit, musíte se tam dostat, i když se vám nechce. Můj způsob hraní je takový, že si všechno musím představit přes sebe. Potom už je to celé o nějaké profesionalitě.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
