Adriana (25): Slib, který jsme si daly s kamarádkou, nás postavil před nejtěžší zkoušku

Nikdy jsme si nelhaly. Byl to náš slib. Vyslovily jsme ho někdy v patnácti, když jsme seděly na střeše domu, nohy spuštěné do prázdna a svět pod námi vypadal jednoduše. „Ať se stane cokoli,“ prohlásila tehdy Klára slavnostně, „vždy si budeme říkat jenom pravdu.“ Smály jsme se tomu. Netušily jsme, jak těžká ta slova jednou budou.

Dana (51): Kamarádka v kavárně dělá ostudu a já za ni tajně platím dýška

Našla jsem spřízněnou duši

Kláru jsem poznala na gymnáziu. Přisedla si ke mně do lavice a bez rozpaků mi pošeptala, že učitel matematiky má na sobě různé ponožky. Rozesmála mě a od té doby jsme byly nerozlučné. Sdílely jsme tajemství, první cigaretu, první zklamání i první velké lásky, které tehdy vypadaly osudově, a dnes už si sotva pamatuji jejich jména.

A pak přišel Marek. Potkaly jsme ho na vernisáži v malém ateliéru u řeky. Měl tmavé vlasy, trochu ironický úsměv a mluvil o obrazech tak poutavě, že nás úplně vtáhl do jejich příběhů. Nepůsobil jako někdo, kdo se snaží zaujmout, a právě to mě na něm přitahovalo. Když se na mě poprvé podíval, měla jsem zvláštní elektrizující pocit.

Cestou domů jsme o něm mluvily obě najednou. „Viděla jsi, jak se smál?“ zeptala se Klára. „Viděla,“ odpověděla jsem příliš rychle. Zasmály jsme se, ale v tom smíchu už bylo něco ostrého. Něco, co jsme ještě neuměly pojmenovat. Náš slib visel mezi námi jako neviditelná nit a já cítila její pnutí.

Adéla (49): Začínám nenávidět svou kamarádku. Já toužím po hlubším vztahu, ona nestačí odmítat nabídky k sňatku

Vkradl se mezi nás

O týden později mi Marek napsal. Byla to jen obyčejná zpráva: „Nešla bys někdy na kafe?“ Srdce mi silně bušilo. Seděla jsem nad telefonem a moje první myšlenka nebyla radost. Byla to Klára. Mohla jsem jí to zatajit. Mohla jsem počkat. Mohla jsem předstírat, že je to jen nicotná zpráva. Ale my jsme si přece nikdy nelhaly.

Zavolala jsem jí. „Kláro, napsal mi Marek,“ řekla jsem opatrně. Na druhém konci bylo ticho. To ticho bolelo víc než jakákoli slova. „Aha,“ pronesla. „Mně psal taky.“ V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Bylo to jako pád, který nemá dno.

Sešly jsme se v naší kavárně. Každá s hrnkem kávy, každá se stejnou otázkou v hlavě. Obě jsme cítily totéž – a ani jedna z nás nechtěla ustoupit. „Líbí se mi,“ řekla Klára tiše. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Mně taky,“ dodala jsem. To byla pravda. Čistá, syrová a krutá.

Martina (43): Kamarádka touží po rodině, ale muži od ní utíkají. Její otevřenost je děsí

Políbil ji

Od toho dne se všechno změnilo. Ne přátelství navenek – stále jsme si psaly, chodily spolu běhat a bavily se o běžných věcech. Jenže pokaždé, když jsme vyslovily jeho jméno, jako by se mi do kůže zapíchl špendlík.

Když jsem s ním šla poprvé ven, řekla jsem jí to předem. Ona mi vyprávěla o jejich společné procházce parkem, já jsem se usmívala a přikyvovala. Byly jsme k sobě brutálně upřímné. Možná až příliš.

„Políbil mě,“ přiznala jednou. Měla jsem chuť utéct, křičet, rozbít ten slib na tisíc kusů. Místo toho jsem jen přikývla a zeptala jsem se, jaké to bylo. „Krásné,“ vydechla. Ta pravda mě ničila.

Ivana (35): Kamarádka mi sváděla muže přímo před očima. Naše manželství to neustálo

Musely jsme se rozhodnout

I když jsem Kláru stále měla ráda, nedokázala jsem Marka pustit z hlavy. O pár dní později políbil i mě. A já jí to řekla také. Viděla jsem, jak se jí zaleskly oči. Nepředstírala, že jí to neublížilo. Seděly jsme naproti sobě a mezi námi ležela pravda jako těžký kámen, který žádná z nás nedokázala odvalit. „Já o něj nechci přijít,“ řekla Klára zlomeně.

„Já taky ne,“ odpověděla jsem. „Ale víc než o něj se bojím, že přijdu o tebe.“ Podívala se na mě tak, jako kdysi na té střeše – upřímně a s láskou v očích.

„Možná,“ začala pomalu, „možná není otázka, která z nás ho získá, ale jestli nám za to stojí riskovat všechno ostatní.“

Dohodly jsme se, že ustoupíme obě. Žádné tajné schůzky, žádné soupeření. Řekly jsme mu to společně. Překvapilo mě, jak klidně to přijal. Možná jsme pro něj nebyly osudové tak, jak jsme si myslely.

Když jsme pak vyšly ven do studeného večera, cítila jsem zvláštní směs úlevy a ztráty. Něco ve mně truchlilo. Ale vedle mě šla Klára a její ruka se letmo dotkla mé. Pravda nás skoro zničila. Náš slib pořád platí. Jen už víme, že pravda není lehká ani romantická. Někdy je to břemeno, které musíme nést obě. A někdy je právě to, co nás udrží spolu.

Nina (29): Pohlídala jsem kamarádce děti a pochopila, že vlastní nechci. Moje upřímnost mě stála přátelství

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].