Facebook
Instagram
Paní Agáta se vdávala mladá a bez zkušeností. Možná i kvůli tomu trpěla po boku manžela, který si jí vůbec nevážil a neustále ji ponižoval. Přiznala, že po jeho smrti se jí ulevilo.
Musím se k něčemu přiznat. Bez manžela se mi žije lépe. Vím, co si lidé myslí, když to říkám. Buď to, že jsem špatná žena, nebo že jsem hloupá, protože jsem ho měla už dávno opustit. Opravdu jsem Jirku moc milovala. Ale on mě prostě neuměl milovat.
Doma byl úplně jiný
Vzali jsme se, když mi bylo teprve dvacet. Dnes vím, že to bylo příliš brzy. Jirka byl o osm let starší a právě převzal krejčovskou dílnu po svém otci. Byl prvním (a až do nedávna jediným) mužem, kterého jsem kdy políbila, se kterým jsem šla na rande a později do postele.
Až do svatby jsem pracovala v květinářství. Snila jsem o tom, že si jednou otevřu vlastní obchod. Moje šéfová věřila, že mám talent. Uměla jsem vytvářet krásné kytice a zákazníci se k nám opakovaně vraceli.
Ani ve snu mě nenapadlo, že by mě Jirka přiměl opustit práci. Ale udělal to hned po návratu z líbánek. Myslela jsem si, že je staromódní a galantní a chce, abych nemusela pracovat...
Takový zůstal celý život, jen ne ke mně. Když jsem mu přinesla oběd do dílny, často jsem viděla, jak se chová k zákaznicím. Líbal jim ruce, lichotil jim... jako by byly královny. Ženy ho zbožňovaly.
Ale doma se změnil v mrzouta. Dárky a lichotky někam zmizely, místo toho začalo stěžování, nadávání a kritika. A když jsem po dvou letech stále nebyla těhotná, začaly hádky. Jirka byl přesvědčený, že je to moje chyba. Lékaři říkali, že jsem v pořádku, a navrhli, aby se nechal vyšetřit i můj manžel. On o tom ale nechtěl ani slyšet. Podle něj jsem se prostě dost nesnažila. A to nejen v otázce dítěte. Podle něj jsem zanedbávala domácnost, neoblékala se hezky a špatně vařila...
Časem se stal šíleně žárlivým. Osočoval mě z flirtování s řezníkem nebo pošťákem. Říkala jsem si, že to znamená, že mě miluje. Jednou se mě pokusil uhodit. Když zvedl ruku, chytila jsem ho za zápěstí. Dlouho jsme na sebe zírali, nakonec Jirka ustoupil. Šla jsem do ložnice a začala se balit. Omlouval se a říkal, že neví, co to do něj vjelo, a že už se to nikdy nestane. Zůstala jsem. Později jsem si často kladla otázku, jestli Jirka jen netestoval, kde jsou hranice mé trpělivosti.
Od té doby věděl, že si může dovolit všechno, kromě bití. Když mě urážel, nikdy jsem si nikomu nestěžovala. Moji rodiče si mysleli, že jsem šťastná, ale opak byl pravdou. Neměla jsem žádné kamarádky a občas jsem prohodila pár slov jenom se sousedkami...
Po jeho smrti se mi ulevilo
Jirka onemocněl před třemi lety, zjistili mu rakovinu plic. Následovala operace a chemoterapie. Zdálo se, že to zabralo, dokonce se na chvíli vrátil do práce. Před rokem se mu ale rakovina vrátila. Rozšířila se i do mozku, jater a slinivky.
Starala jsem se o něj až do jeho posledního dne. Zemřel doma a ve spánku. Zorganizovala jsem pohřeb, smuteční hostinu a nechala vyrobit krásný náhrobek.
Poté jsem odjela na týden k moři. Chodila jsem na dlouhé procházky, pila víno a četla knihy. Poprvé mi nikdo neříkal, co a jak mám dělat. Pochopila jsem, co to znamená být svobodná a mít možnost rozhodovat sama za sebe.
Vrátila jsem se domů a vyhodila všechno Jirkovo oblečení a věci. Přestavěla jsem nábytek a vymalovala byt hezkými pastelovými barvami, které by mi nikdy nedovolil. Nakoupila jsem spoustu pokojových rostlin. Ty nesnášel a dlouhá léta jsem se musela uspokojit pouze s jedním truhlíkem na balkoně.
Pak jsem začala přemýšlet, co dál. Vdovský důchod nebyl moc vysoký. Po Jirkovi mi zbyla krejčovská dílna. Mohla jsem ji buď prodat, nebo... Když mě ta myšlenka poprvé napadla, měla jsem strach. Já, hospodyňka, bych si měla otevřít vlastní podnik?
Konečně jsem začala žít
Sny, které jsem kdysi měla o vlastním květinářství, se vrátily a nedaly mi pokoj. Největší problém – místo – jsem už měla vyřešený. Jirkova dílna byla blízko náměstí a kostela a měla velkou výlohu. Po menší rekonstrukci by byla pro květinářství ideální.
Co dalšího jsem potřebovala? Dodávku na převoz květin. A oprášit řidičské dovednosti, protože jsem sice měla řidičský průkaz, ale Jirka mě téměř nikdy nenechal řídit... Jeho auto bylo v perfektním stavu, takže se hned našel kupec. Přidala jsem něco z úspor a v bazaru si koupila ojetou dodávku.
„Ale nemohl byste ji u sebe ještě chvíli nechat?“ zeptala jsem se majitele bazaru, než jsem podepsala smlouvu. „Musím najít někoho, kdo by mě s ní naučil jezdit. Neřídila jsem celé roky a s takhle velkým autem jsem nejela nikdy. Vím, asi si myslíte, že v mém věku je na učení už pozdě. Ale víte... prostě musím, abych si splnila svůj sen.“
„No páni, teď jste mě zaujala. Pojďte, dáme si čaj, povíte mi o svých snech a já možná vymyslím nějaké řešení,“ řekl ten chlap.
Sedli jsme si v jeho kanceláři. Začala jsem vyprávět o sobě a ani nevím jak, svěřila jsem se tomuto cizímu člověku prakticky se vším. Když jsem skončila, cítila jsem, že teď už opravdu mohu začít znovu.
„Moc se omlouvám, že jsem vás tak zahltila. Měla bych vám asi zaplatit za terapii...“
„To nevadí, rozumím vám,“ usmál se a dolil mi čaj. To už jsem věděla, že se jmenuje Břetislav (44). „A co se týče dodávky a jízdy... možná bych vás mohl zaučit já. Kdysi jsem pracoval jako instruktor v autoškole. Začneme v klidu, tady na dvoře. Velká auta se překvapivě snadno řídí, jen je potřeba sžít se s jejich rozměry.“
Ukázalo se, že se učím docela rychle. Po dvou lekcích na dvoře jsme vyjeli na silnici. Nikoho jsem nepřejela a do žádného auta jsem nenabourala. Po dvou týdnech Břetislav prohlásil, že už mohu svého Draka (tak jsem pojmenovala dodávku) řídit sama.
Splnila jsem si svůj sen
Mezitím ze staré krejčovské dílny zbyla jen cedule. Vyměnila jsem ji za novou s nápisem: „Květiny u Agáty.“ Našla jsem skvělého dodavatele růží a kosatců a také jsem získala pár kontaktů na květinové burze.
Velké otevření proběhlo před dvěma týdny. Přišla moje rodina, několik sousedek a Břetislav. Sehnala jsem dort ve tvaru pugétu a bílé víno. Hosté a první zákazníci ode mě dostali malé kytice s vizitkou.
Když všichni odešli, zůstal jen Břetislav.
„Tak co, pomůžu ti zavřít a pak zajdeme na večeři? Takový den musíme oslavit,“ navrhl.
Nechala jsem se přemluvit. Po večeři mě Břetislav doprovodil domů a políbil na dobrou noc. Naštěstí byla tma, protože jsem zrudla jako puberťačka... Nepřiznala jsem se, že až do té doby jsem se líbala jen s manželem. Na takové věci je ještě čas...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
