Alena (65): Vnoučata utíkají před křikem svého otce ke mně. Jsem jejich jediný klidný přístav

Bohužel bydlím příliš blízko rodiny své dcery. Aby Petra s manželem Tomášem ušetřili za koupi pozemku, postavili si dům na mé velké zahradě.

Hana (21): Po rozvodu rodičů jsem využívala jejich hádky ve svůj prospěch. Nejsem na sebe hrdá, ale dostala jsem, co jsem chtěla

Dcera k manželovi vždycky vzhlížela

Myslela jsem si, že díky tomu to k sobě budeme mít blízko, ale zároveň dostatečně daleko, aby měl každý své soukromí. Jenže to by nesměl být Tomáš tak uřvaný. Když dcera začala s Tomášem chodit, byla jsem ráda. Hodili se k sobě. Petra byla energická a Tomáš muž činu. Nic nebyl problém. Vše zařídil, bylo ho všude plno a ničeho se nezalekl. Vnímala jsem, že je vůdčí osobnost a má dcera k němu vzhlížela.

To jsem považovala za důležité. Aby Petra měla po boku muže, o kterého se může opřít, který ustojí její povahu a bude stačit jejímu tempu. Moje dcera totiž neuměla odpočívat. Při práci studovala druhou vysokou školu a o víkendu chodila vypomáhat. Také Tomáš byl blázen. Měl dvě zaměstnání a stíhal i své záliby. Přes vysoké zaneprázdnění si ti dva sedli a dokázali se sladit.

Helena (72): Prodala jsem rodinný dům a rozdělila peníze mezi své tři děti. Dnes nemluví ani se mnou, ani mezi sebou

Zeť na děti v jednom kuse ječí

Petra s Tomášem nezpomalili tempo, dokázali postavit dům na konci mé zahrady a krátce po sobě se jim narodily děti. Od toho dne se začal bortit můj klidný svět. Petra se k dětem chovala podle vzorce, který znala z dětství. Když děti zlobily, snažila se odvést jejich pozornost a zaměstnat je. Když udělaly nějaký průšvih, trpělivě jim vše vysvětlovala. Byla jsem za to ráda a přiznám se, že mě to pohladilo po duši. Evidentně jsem jako matka obstála.

Jenže Tomáš mě jako otec zklamal. Neuměl s dětmi komunikovat jinak než křikem. Kdejaká drobnost ho vytočila natolik, že dětem dal na zadek nebo je plácnul přes ruku. Neuměl se vžít do jejich věku, kdy je pro ně vše nové a mají nezralou nervovou soustavu. Tomáš nechápal, že pláč je prostředek komunikace. Nám, dospělým, dává dítě signál, že něco potřebuje – pohladit, ukonejšit nebo dodat pocit bezpečí. Tomáše dětský pláč a křik iritoval, a tak už několik let poslouchám Tomášův křik.

Alena (50): Celý život jsem držela rodinu pohromadě. Stačila jedna večeře a všechno se zhroutilo

Děti se před křikem ukrývají u mě

„Babičko, můžeme k tobě? U tebe je ticho,“ přišla ke mně vnoučata s prosbou o víkendový azyl. Vnímám, že čím jsou starší, tím víc mají ukřičeného otce na háku. Starší vnuk má deset, mladší vnučka devět let. Dřív byly děti ze svého otce nešťastné, teď ho začaly ignorovat. Nikdy od něj nepoznaly vlídné slovo. Tomáš má pocit, že děti musejí poslouchat. Když si vnoučata postaví hlavu, je Tomáš schopen i tělesných trestů a slyším, že používá vulgarismy.

Mnohokrát jsem s dcerou Tomášovo chování řešila. Petru to ale netrápí. „Mami, to je Tomášova vizitka. Třeba jednou zjistí, že jako rodič selhal. Ale já to řešit nebudu. Sama za sebe jedu jinou výchovu a moje děti vědí, že jsem jejich bezpečný přístav. Ale hádat se s manželem kvůli jeho vztahu k dětem nebudu,“ ohradila se dcera. Byla jsem dokonce i za Tomášem, který na mě vyštěkl, že je to jeho věc a co se starám. Rezignovala jsem. Každý den poslouchám jeho křik a modlím se, aby z mých vnoučat nevyrostli labilní jedinci.

Klára (42): Manželův křik v autě nesnesu. Raději budu chodit pěšky, než se nechat pořád ponižovat

Názor vztahové odbornice

Tento příběh je bolestný hlavně tím, že Alena už několik let není jen babičkou, ale i svědkem prostředí, ve kterém děti vyrůstají. A právě to bývá někdy nejtěžší - vidět, jak si dítě zvyká na něco, co by si zvykat nemělo.

Na začátku mohl Tomáš působit jako silný, schopný a rozhodný muž. V běžném životě se takové vlastnosti často zamění za oporu. Jenže stejná energie, která se hodí při práci nebo zařizování věcí, může doma vypadat úplně jinak. Zvlášť ve chvíli, kdy se člověk neumí zastavit, neumí pracovat s vlastní frustrací a místo komunikace sahá po křiku a trestech.

To, co Alena popisuje, nepůsobí jako občasné selhání přetíženého otce, ale dlouhodobý způsob fungování. Děti žijí vedle otce, od kterého neznají vlídnost a klid. A to je podstatný problém. Dítě si na křik sice může navenek zvyknout, ale neznamená to, že mu přestane ubližovat. Jen se ho naučí ignorovat.

Velmi výmluvné je i to, že vnoučata chodí za babičkou proto, že je u ní ticho. To řekne daleko víc než dlouhé vysvětlování. Děti velmi dobře poznají, kde se mohou uvolnit a kde naopak musí být ve střehu. Pokud hledají útočiště jinde než doma, je to signál, který nejde brát na lehkou váhu.

Zároveň je vidět, že Petra zvolila zvláštní způsob řešení celé situace. Sama se k dětem chová jinak, ale Tomášovo chování nechává být. Možná proto, že už rezignovala, nebo nechce další konflikt, případně si zvykla. Jenže právě tady vzniká problém. Dítě totiž nečerpá jen z toho, co mu říká laskavější rodič, ale vnímá i to, co je v domácnosti dlouhodobě tolerováno.

Alenina úzkost je proto pochopitelná. Nejde o přecitlivělost ani o přehnané zasahování do cizí výchovy. Má oprávněnou obavu, že se tímto normalizuje způsob chování, který normální není.

Je pravda, že babička nemůže převzít odpovědnost za cizí manželství ani za výchovu cizích dětí, i když jsou to její vnoučata. Může ale dál zůstávat místem, kde není křik, strach ani vulgarita. A někdy právě tohle znamená víc, než si dospělí připouštějí. Děti si totiž velmi dobře pamatují, kde se cítí v bezpečí.

Pavlína Šalamounová, vztahová mentorka, vede individuální online rozhovory se ženami, které chtějí lépe porozumět sobě, svým vztahům a tomu, co v životě skutečně potřebují. Pomáhá jim ujasnit si hranice i jejich osobní rozhodnutí. Více info zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].