Facebook
Instagram
Alena nemá ráda Vánoce. Na škole se totiž skamarádila s Janou, která neodpovídala představě o typické dívce té doby. Věnovala se malířství a o kluky se moc nezajímala. Pak jednoho dne svěřila Aleně své tajemství. Od té doby nemine den, kdy by na ni Alena nevzpomínala, a to zvlášť o Vánocích, před nimiž Jana tragicky zahynula.
Adventní čas mají lidé většinou spojený s pozitivy a dobou, kdy se všechen ten celoroční stres na chvíli „odloží“ a zapomene. Leckdo si dokonce na svátky bere půjčky jen proto, aby v několika dnech zažil, co si přes rok dovolit nemůže. Vánoce jsou o rodinných sešlostech, dárcích a všeobecně dobré náladě. Jenže nesmíme zapomenout, že mezi námi existují i lidé, ve kterých vyvolávají temné vzpomínky.
K takovým patřím i já. Rodině sice dojmy z nejkrásnějšího období v roce nekazím, přesto neuběhne rok, abych si nevzpomněla na Janu, nejlepší kamarádku z gymnázia, které se život prostě a jednoduše nepovedl…
Kamarádka se vymykala klasické představě o dívce
Jana bývala hezká holka, plná uměleckého talentu. Vždycky si představovala, že udělá „díru do světa“ jako malířka. Upřímně, talent měla, jenže dobré kontakty pro úspěch scházely. Na výtvarnou školu se z devítky nedostala, a tak vzala za vděk alespoň gymnáziem, protože učení jí šlo. Byla šikovná. Jen trochu záhadná a možná i právě to mě k ní přivedlo.
V době, kdy jsme studovaly, psala se sedmdesátá léta a upřímně, jen málokterá holka měla tou dobou vyšší cíle, než se po maturitě provdat, založit rodinu a pak „tak nějak“ až do důchodu pracovat. Jiná byla akorát Žofie, která z gymnázia plynule přešla na medicínu a pak ve svém oboru dokonce proslula. Jana mohla vykročit obdobně. Rodiče jí doporučovali práva nebo alespoň žurnalistiku, jenže jí bylo nejbližší umění. Dokonce tak důvěrně, že se málokdy zajímala o něco jiného, třeba o kluky.
Což mi nevadilo. Až daleko později jsem začala registrovat, že vždy, když v rozhovoru zabrousím k nějakému milostnému výjevu, ona kamsi odběhne, něco jí zrovna upadne anebo to téma prostě změní. „Možná se jen stydí, protože nikoho nemá,“ vypočítávala doma moje máma možnosti, proč je Jana tak záhadná. „Anebo má naopak někoho, koho tají,“ odpovídala jsem skoro jako legendární Sherlock Holmes. Nakonec mi to nedalo a Janu jsem jednou v cukrárně na koktejlu opatrně konfrontovala. Ta šťastná nebyla, přesto mi své tajemství svěřila.
Prozradila mi, že se cítí jako někdo jiný
Nikoho netajila a nestyděla se ani za to, že je nezadaná. Protože tak, jak se cítila, byla prý „zadatelná“ těžko. Nechápala jsem, a když se mi nakonec svěřila, že se pravděpodobně špatně narodila, protože by raději byla mužem než ženou, nedokázala jsem tu informaci tehdy vstřebat. Janu jsem přesto neodvrhla a kamarádky jsme zůstaly. Jenže dnes mě mrzí, že ne proto, že bych ji skutečně pochopila, ale proto, že jsem si myslela, že si to celé namlouvá.
Roky ubíhaly a z našeho gymnázia jsme se už dávno rozutekli do života. Jana se pokoušela o uměleckou dráhu, ale marně, a nakonec se živila nějakou manuální prací v mužském kolektivu. To jsem o ní slyšela naposledy. Pak dlouho nic. Až o řadu let později přišla od bývalých spolužáků překvapivá zpráva, že Jana už není mezi živými. Prý se stala jednou z obětí vážné autonehody, která se navíc odehrála v adventním čase. Šokovalo mě to.
Máme zájem o váš příběh
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vím, že na jejím osudu nešlo nic měnit, ale dodnes si Vánoce co Vánoce vyčítám, že jsem jí nebyla větší oporou. Třeba by si tak našla jinou práci a tohle celé by se stát nemuselo. Jenže kdyby chyby. Čas vrátit nelze...
