Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Herečka Barbora Kodetová navštívila talkshow Na kafeečko. V rozhovoru s moderátorkou Miluškou Bittnerovou zavzpomínala na dětství s tátou Jiřím Kodetem a odhalila profesně nejtěžší období, kdy ji producenti odmítali obsazovat. Proč považuje za zásadní ve svém životě úspěch talentované dcery Sophie Šporclové?
Herečka Barbora Kodetová (55) prožila dětství po boku herce Jiřího Kodeta (†67), herecké ikony, na kterou dodnes vzpomínáme například jeho slavnou rolí ve filmu Pelíšky. V osobním životě byl prý hodný a laskavý, byť své děti nutil ve tři ráno poslouchat klasickou hudbu nebo koukat na filmy o holokaustu.
Nakonec se smířil i s tím, že se dcera Bára hodlá věnovat herectví, dokonce jí předal několik důležitých hereckých rad. Třeba když se na ni přišel podívat na nepříliš úspěšné představení v Národním divadle „Nevím, jestli táta byl s maminkou na premiéře nebo na derniéře, ale seděli s maminkou v lóži. Potom za mnou můj tatínek přišel a řekl: ,Víš, on dobrej herec musí vydržet i dvě hodiny ostudy. Tak ahoj.“ zavzpomínala Bára Kodetová se smíchem.
S houslistou Pavlem Šporclem (52) má dnes Barbora Kodetová tři dcery, Lily Marii (24), Violetu (18) a Sophii (16). Nejmladší dcera se aktuálně v hereckém oboru těší velkého úspěchu - objevila se například v seriálu Mozaika nebo v novém filmu Jiřího Stracha, Lajf.
Barbora Kodetová vzpomíná na dětství s tátou
Báro, asi bych si za vaším tátou chodila pro rady, jak s jevištěm – pokud bych se nebála.
Já jsem se táty nikdy nebála.
Byl to táta, za kterým jste se chodila mazlit? Hrál si s vámi na princezny?
Ne, táta se mnou šermoval. Ale dodneška všechno chytnu! A vždycky, když tu věc chytnu, říkám si: „Tati, dík!“ Postřeh mám neuvěřitelný!
A ty jeho historky… to je všechno pravda?
Všechno je to pravda. Táta byl neuvěřitelný v tom, že vychovával nezvyklým způsobem. Já s bratrem a se sestrou umíme úplně všechno. Já umím sekat trávu kosou, byť už to samozřejmě nedělám. On nás učil příkladem.
Tenhle anglický gentleman šel sekat trávu kosou?
On uměl úplně všechno. Byl také velmi výtvarně nadaný, a domov jsme měli vždycky přenádherně udělaný. Moje maminka také, všichni nám záviděli. My jsme sice občas neměli na rohlíky, protože to, co nám babička občas poslala ze Švýcarska, tak to táta okamžitě někomu daroval nebo to zmizelo. Takže to nebylo úplně jednoduché. Když něco dostal, tak to rozdal. Ale zase uměl úplně všechno. Táta byl neskutečně šikovný. Miloval zahrady a zvířata, naučil mě zakládat zahrady, sázet stromy a postarat se. Táta byl neuvěřitelný.
Je tedy také pravda, že nám ve dvanácti letech pouštěl všechny dokumenty o holokaustu, abych věděla, o čem je život. A ve tři hodiny ráno mě učil poslouchat Beethovena a Berlioze, ty nejtěžší symfonie, abych věděla, co je klasická hudba. Když jsem chtěla zpívat, tak mi řekl: „No prosím tě, ani to nezkoušej, tvoje prababička se zkoušela naučit zpívat a vůbec se jí to nepovedlo. Když nebudeš umět zpívat jako Barbra Streisand nebo Edith Piaf, no tak to vůbec nemá smysl. To vůbec nedělej.“ Takže to bylo docela krutý. Ale na druhou stranu – pozorovat tenhle nebroušený diamant, od kterého člověk nikdy nevěděl, co přijde, to bylo zároveň neuvěřitelně zábavné.
„Dobrej herec musí vydržet i ostudu“
Pozvala jste někdy tátu na nějaké své představení?
Jo.
Třeba moje maminka, když přijde na představení, tak řekne: „No, vidíš, Milunko, ale slušelo ti to.“ Co váš tatínek?
Můj tatínek třeba viděl představení na Pražském hradě. My jsme tenkrát začínali s těmi Shakespearovskými slavnostmi, vlastně jsme byli první. Hráli jsme Sen noci svatojánské, já jsem hrála Helenu, jednu z hlavních postav. Tatínek tam přišel s mou babičkou ze Švýcarska, s maminkou mojí mámy. Byla neuvěřitelně nádherná, vypadala jako Romy Schneider, byla to prostě nádherná paní. Takže tam přišli a začalo pršet. Lilo jako z konve. Oni seděli pod deštníkem a my pořád hráli a hráli, klouzali jsme tam a bylo to velmi nebezpečné. Hráli jsme, protože tam seděl můj táta. On tam potom za námi přišel a říkal: „Proč hrajete, když takhle prší?“ „No protože jste tady vy!“
Pak byl také v Národním divadle na slavném představení Radúz a Mahulena. To je osud, člověk prostě někdy musí hrát i představení, které se vůbec nepovede. Já to milovala, protože klasickou hudbu zbožňuju, melodram, bylo to přesně pro mě. Teda – nevím, proč mi dali tu příšernou blonďatou paruku, vypadala jsem jako blázen a všechny kulisy byly z papíru – takže celé to představení bylo příšerné. Ani orchestr nehrál, bylo to jenom nahrané na záznamu, takže se o zkouškách stávalo, že ten zvuk krachnul. Říkala jsem monolog, melodrama, do toho hudba skřípala. Prostě to představení bylo po všech směrech nepovedený. To se prostě občas stane.
Bohužel.
Mělo to premiéru, reprízu a derniéru. Tři měsíce práce. Já jsem hrála premiéru a derniéru. Během toho se to rozkřiklo na všech hereckých školách a všichni studenti se chodili povinně dívat, jak se nemá dělat divadlo. Nevím, jestli táta byl s maminkou na premiéře nebo na derniéře, ale seděli s maminkou v lóži. Potom za mnou můj tatínek přišel a řekl: „Víš, on dobrej herec musí vydržet dvě hodiny ostudy. Tak ahoj.“ Takže asi tak. Ale on byl hodnej, to nebylo zlý.
To je možná nejlepší herecká rada, jakou vám dal, ne?
A pak ještě ta, že když člověk neví, co s rukama, tak si je má strčit do p*dele. To říkal můj pradědeček a táta to od něj převzal.
Vy byste mohli vydat knihu.
My máme Ságu rodu Budilových, a všechno je to pravda.
Úspěch dcer je největší satisfakce, říká Bára Kodetová
Divadlo není úplně o svobodě, že? A přesto jste do toho šla.
Tak já nevěděla, do čeho jdu. On ten táta věděl, proč nechtěl, abych to dělala. Abych si našla jinou cestu. To od něj nebylo míněné tak, že by si myslel, že nemám talent. On asi viděl tu moji křehkost a bál se, jestli to vůbec zvládnu. Protože to povolání je velmi kruté. Musela jsem si najít svoji vlastní cestu. A stále si ji hledám. Nejsem úplně ten kůň, kterého by někdo vzal a držel na otěžích. Já potřebuju ty otěže držet ve svých rukou.
Žila jste po boku velké osobnosti a váš tatínek před dvaceti lety odešel. Je něco, co se ve vás s jeho odchodem změnilo?
Ne, není. Víte, kdy se to změnilo? Když začala točit a začala být úspěšná moje dcera. Já jsem vlastně hrozně šťastná, protože já už nemusím nic dokazovat. Já jsem se těch 25 let poctivě věnovala holkám. Potlačila jsem vlastní ambice, starala jsem se jak o děti, tak o Pavla. Žila jsem pro ně, žila jsem jeho hudbou, žila jsem jeho způsobem života a dělala spoustu dalších věcí, které s tím souvisí. Ale hlavně jsem prostě byla s těma holkama. A ony mi to teď vrací. Ta nejmladší prostě převzala tu moji štafetu. Ona už je další generace.
A přebrala ji nádherně.
Přebrala ji nádherně. Je velmi poctivá. A já jsem si vydechla. Celé to mé úsilí… já už nemusím nikomu nic dokazovat, já můžu být jen sama sebou. Protože ona to převzala s takovou grácií a s takovou přirozenou samozřejmostí, a je úspěšná ve všem co dělá, že mně se uvolnil prostor. Já už nemusím.
Po vašich zkušenostech nechápu, že jste Sophii vůbec dovolila, aby byla herečkou.
Dětem nemůžete nic zakazovat, já jsem toho živým důkazem. To je prostě nesmysl. Rodiče to mysleli moc dobře, ale nepovedlo se. A já vím, že jakmile je tam touha a talent, a já ho vnímám a cítím, tak jsme se s Pavlem oba snažili… a myslím, že moje intuice dobře odhadla. Už u Lilinky, od tří let, že tam jsou ruce a výtvarno, Violetka, že je hodně hloubavá, hodně hluboká bytost, housličky. A Sophinka, tam bylo jasné odmalička, že tam talent je. A talent nemůžete zdupat.
Ale můžete, a vy jste to neudělala. Naopak.
Člověk si to musí prošlapat sám. Hlavně si to musí vyzkoušet. Když už to dítě po něčem touží, tak ať si to zkusí. A jestliže je mu v tom dobře – a ta Sophie tím žije a dýchá – tak to nemůžete zakazovat, naopak.
Plánujete s holkama nějaké společné představení?
Ne, já si myslím, že to je pro Sofii naprosto nepřijatelné. My jsme spolu zpívaly, dělaly jsme spolu v Semaforu krásné rodinné představení. Tam to jde. Sophinka byla mimo jiné jedna z těch, která mi řekla, že mám zpívat. A dokonce mě občas i mentoruje, dává mi rady, protože ona zpívá skvěle. Ale holky mě všechny moc podporují.
O čem dalším promluvila Barbora Kodetová:
- Jak to u nich v dětství chodilo na Mikuláše
- Kdy začala být ve svém životě nejvíce šťastná
- Proč se začala věnovat zpěvu
- Jak vnímala svoji roli mámy v domácnosti na plný úvazek
- Jak dlouho je s Pavlem Šporclem a jak u nich probíhají hádky
Tátu Barbory Kodetové, hereckou legendu Jiřího Kodeta, si rovněž můžete připomenout v naší fotogalerii.
