Tajemství z Pelíšků scenáristy Petra Jarchovského: Jaroslav Dušek vzal roli pro závěrečnou scénu, která nakonec vypadla

Scenárista Petr Jarchovský (59) natočil v roce 1999 společně s režisérem Janem Hřebejkem legendární český film Pelíšky. Vycházel z předlohy Petra Šabacha, ale také z vlastních rodinných historek a vzpomínek. Film podle něj kreativně dotvářeli také výborní herci, kteří si v Pelíškách zahráli.

„Třeba Martina Formanová, moje spolužačka z ročníku, skvělá kámoška, tak ta má z celých Pelíšků nejraději větu: ,Těžítko jsem si vždycky přála.' A to tam prostě nějak šoupla Holubka v reakci na to, s čím tam přišel Dušek, s tím ezoterickým těžítkem. Nebo s Kámasútrou,“ vzpomíná Jarchovský v talkshow Na kafeečko, jak vznikala jedna z nejznámějších erotických scén v historii českého filmu. Hercům do jejich improvizací na place nezasahoval, naopak s nimi počítal. „Když prostě pustíte ty králíky z klobouku, tak už jenom hlídáte, aby vám neutekli z výběhu. A to je prostě skvělý.“

Hvězdy Pelíšků po 26 letech vzpomínají na natáčení: Uzlinka zkolabovala, Stašová nosila ve vlasech housku

Petr Jarchovský o nenatočené scéně filmu Pelíšky

Petře, existují scény, které se do Pelíšků nevešly?
Možná byste byla překvapená, něco ano, ale nebylo by toho moc. Ono to spíš odpadalo ještě ve scénáři, než během natáčení nebo střihu. Některé historky, a ne proto, že by snad byly horší, tak najednou přebývaly.

Dáte nám příklad?
Třeba Jarda Dušek, který hrál toho příšerného učitele Sašu Mašlaně, „přicházím s nabídkou kvalitního sexu“, tak měl mít v závěru Pelíšku jednu scénu, a byla to rodinná historka od Vaška Koubka.

Jeho maminka ho s bráchou vzala do NDR, aby si tam koupili boty. Ale ono bylo tenkrát zakázané dovážet boty z východního Německa. Měli tam prostě kvalitnější boty, tak v Československu jsme neměli vědět, že tam mají lepší boty značky Salamander – pamětníci jistě vědí. No a jak to tenkrát řešily matky, které tam vyjely s dětmi, aby si koupili nové boty? Prostě jeli v nějakých starých keckách, nakoupili nové boty, staré kecky hodili do odpadkového koše, a děti měly na sobě ty nové botičky a projeli.

Takhle se teď jezdí do Ameriky, že?
Jenže celníci byli ostražití, zvláště ti východoněmečtí. A prostě to tam rovnou z toho autobusu všechno vyhnali, řekli: „To jsou nové boty. Zout.“ A zabavili ty boty. Ale historka praví, že byl únor. Dětičkám i rodičům vzali boty a dali jim na nohy igelitové pytlíky. Maminka si tehdy prý ještě ponechala stranickou legitimaci, byla to taková naivní komunistka. Autobus je vyklopil v Teplicích na náměstí, všude sníh a led. Zkusila jste někdy jít v igelitových pytlíkách po ledu? To je nemožné, to nejde. To znamená, že oni se po čtyřech plazili z toho náměstí.

Ale to je strašné!
Výborná historka. Různě se chytali zábradlí a lezli. A celé Teplice koukaly, jak se soudružka se svýma dětma plazí po čtyřech ze zájezdu z NDR. Tehdy, když se ta maminka doplazila domů, vzala stranickou legitimaci a definitivně ji roztrhala, takže to má krásnou pointu.

Krásnou, to je pravda.
Tuhle historku jsme milovali a vymysleli jsme si, že tohle zažije ten ředitel Saša Mašlaň. Udělá si s dětmi výlet do NDR a celý závěr filmu se bude snažit dohrabat do školy v těch igelitových pytlících po čtyřech. Bude to takový dlouhý záběr, bude zapadat slunce a Dušek se bude podsmekávat a lézt. A na základě této scény, která byla až úplně na závěr Pelíšků, Dušek vzal tuhle roli. Na to se nejvíc těšil, takový Charlie Chaplin. Jenže přišel režisér Krejčík, který tam hraje profesora – a měl pravdu – a řekl mně a Honzovi: „Hele, ten film emocionálně končí v tom roce 1968. Tam je to těžiště. Kluci, tohle si schovejte někam jinam. To jsou už 70. léta, je to později, to už je normalizace.“ Takže tahle scéna pořád někde leží na dně mého šuplíku.

Říkám si, že jsem ji v žádném filmu neviděla.
Tohle se ani netočilo.

Pokaždé mám slzy v očích na konci Pelíšků.
Měl naprostou pravdu, ten režisér Krejčík. Kromě toho, že nás někdo chválí nebo má rád, tak jsme také dostali nabacáno od dobové kritiky, že prý lakujeme tu krušnou minulost na růžovo. Že to je komedie. Takže ano, komediální scény tam jsou, ale vyznění toho filmu je přece strašně smutné. To je prostě to, co lidi dalších dvacet let čeká. Největší hajzl vyhraje, stane se ředitelem. Jeden se dokonce pokusí o sebevraždu, i když nadsazeně, dobře. Ale ten lampasák si prostě hodí mašli, protože ho zradí soudruzi. Jeho brácha ho zachraňuje. Emigrují kamarádi, už nikdy tu holku neuvidí. To jsou prostě strašně smutný věci. Ale přesto bylo napsáno, že když se ve filmu smějeme, znamená to, že to je lakování na růžovo. A to já si myslím, že ne. I když tam je jistá míra nostalgie, tak snaha toho, co děláme, je přiblížit ty humorné věci života k těm smutným – tak se dostanete vůbec nejblíž nějaké pravdě.

Vidíte, a přesně kvůli tomu konci se divíme, že je to vánoční film.
Ano, první půlka se děje o Vánocích. Leje se olovo, jsou tam rituály, tak si to tam televizní dramaturgie takhle zařadila – a ono se to vlastně stalo. Předtím takhle kralovala Pyšná princezna, koukal jsem na ni celé dětství. Vedle Popelky to byla Pyšná princezna.

Simona Stašová datuje život před filmem Pelíšky a po nich: Netušili jsme, že to bude fenomén

Jak vznikla legendární erotická scénka s těžítkem

Podařila se vám tam také vytvořit jedna z legendárních erotických scén české kinematografie.
To je jízda, ne?

No strašná!
A vynikající je tam ta Holubka, jak se jí do toho nechce.

Chtěla bych vidět ten váš scénář, co tam měli za poznámky.
A to je zajímavý. U takové komedie, když tam máte hodně dobrých herců, kteří jsou zároveň i kreativní ve smyslu autorském, což jsou třeba Dušek nebo Bolek Polívka, tak vy tak trochu počítáte s tím, že vám to obohatí. A zrovna tenhle film je sběrem historek a osobních zážitků autorů a potažmo i potom těch herců. Dělali jsme to tak, že byl prostě scénář, všichni jsme se sešli u Bolka na farmě kolem velkého stolu, včetně dětí, a ten scénář se prostě čte. Vždycky se to zastaví ve chvíli, kdy někdo, třeba Honza Hřebejk, řekne: „A jak vy si vzpomínáte na tu noc 1968?“ A všichni, kdo to pamatovali, mají přesně v paměti, co se dělo. A kdo to nepamatoval, tak ví, jak na to vzpomínají rodiče nebo prarodiče. A z toho se udělá spousta dalších historek, někdy je to třeba jenom věta, někdy celá scéna, a tím jsme obohatili ten závěr filmu.

Rozumím.
Tak třeba – asistent režiséra řekl: „Můj táta, když slyšel, že jsou tanky v ulicích, sedl za piano a hrál státní hymnu.“ To ve scénáři nebylo. Byla tam jen část těch reakcí. „Vstávejte, Rusové jsou tady!“ „Tak ať jdou dál.“ To je zase Bolkova vzpomínka, protože si myslel, že přijeli jeho kamarádi z divadla. Takhle to dohromady poskládáte, najednou je to emoční, a seskládané z pocitů generací, které to pamatují.

A jak to bylo s tou erotikou?
Ta scéna byla vypointovaná v tom, že oni teda jdou do té ložnice, jí se do toho moc nechce. Ale samozřejmě, že když jsme to psali, tak jsme ještě nevěděli, že to bude dělat Jarda Dušek. Takže ta pointa byla v tom, že je ruší ten chlapeček, který nechce pana učitele za tatínka. To bylo ve scénáři. Takže tam furt leze a ptá se, jestli hovno hoří, a klade do toho takové dobré otázky. Ten učitel se tak vytočí, že potom jde a urve přenosku gramofonu, když kluk pustí Goťáka. To bylo ve scénáři. Ale to, co ten Jarda předvedl během natáčení – jak si tam stele gaučích. Těžítko si samozřejmě vymyslel on, celou tu rekvizitu s těžítkem. „Těžítko jsem si vždycky přála.“

Těžítko je nejhorší!
Třeba Martina Formanová, moje spolužačka z ročníku, skvělá kámoška, tak ta má z celých Pelíšků nejraději větu: „Těžítko jsem si vždycky přála.“ A to tam prostě nějak šoupla Holubka v reakci na to, s čím tam přišel Dušek, s tím ezoterickým těžítkem. Nebo s Kámasútrou. Když prostě pustíte ty králíky z klobouku, tak už jenom hlídáte, aby vám neutekli z výběhu. A to je prostě skvělý.

Uzlinka z Pelíšků Silvie Maryško po 25 letech: Kvůli hračce "Vyděržaj, pioněr" jsem skončila v nemocnici

Knedlík versus nok jsem opravdu zažil

Scenáristé mohou být hodně přísní na svůj text. Je mi od vás sympatické, že herce takhle necháte improvizovat.
Zejména u komedií, když máte dobrého režiséra a ti lidé mají soudnost, tak jim vykolíkujete hřiště. A na tom hřišti jim musí být dobře, musí se jim dobře hrát. A byl by nesmysl, když tam máte armádu těch nejlepší komiků – Stella Zázvorková, která hrála s Werichem – tak abyste říkali: „Hm, Stello, tu poznámku o těch sklářích si nechte od cesty.“ To je přece úplná blbost.

Všichni víme, že pan Kodet hraje postavu, která byla napsaná podle vašeho dědečka. Nebyla tam pro jednu z postav předobrazem také vaše sestra?
Ne, já nemám sestru. Ale moje máma Daniela měla mladší ségru, ta se jmenuje Jindřiška, a ta byla inspirací pro několik našich scénářů, protože byla vynikající vypravěčka. Byla s ní vždycky strašná sranda. Ona byla o hodně mladší než máma, takže to byla generace Péti Šabacha. Do třídy s ní chodil Michal Šabach, což byl starší brácha Péti. Byla to ta generace, co zažila generační vzpouru. Zatímco moje maminka ještě nesměla v osmnácti letech s tátou od osmi hodin do kina – „doma budeš!“ – tak Jindřiška ukázala prostředníček a odjela na rok do Londýna. A nikoho se na nic neptala.

Tam prodávala hračky a zažila závěr éry The Beatles, kdy všechny holky plakaly, protože Beatles se loučili. Všichni uvažovali o tom, že emigrují. Ale když se vrátili, tak pro mě jako pro malého kluka to byla generace, ke které jsem vzhlížel. Ona si třeba přivezla z londýnského blešího trhu celý frak seržant Pepper. Přivezla desky. Všichni ti kluci měli hára. No prostě to pro mě byla kouzelná společnost, velmi inspirativní. Takže Jindřiška vždycky nosila skvělé historky a měla velký smysl pro humor. Byl to ten odbojář proti tátovi.

Vidíme to ve filmu?
Třeba scéna s nokama. To jsem byl malej kluk, a to jsem zažil. Já tam jenom nejsem pod tím stolem, ale reálně jsem tam byl. Samozřejmě, že si to pamatuju nějak, a potom jsem to musel celé vyfabulovat. Že se ti dva lidé skoro zabili kvůli rozdílu mezi knedlíkem a nokem…

O čem dalším promluvil Petr Jarchovský:

• Proč nerad používá svůj titul profesor
• Jak se daří jeho talentovaným dcerám
• Má recept na spokojené a dlouhotrvající manželství?
• Který film se mu nepodařil a proč
• Který film ho naopak svým úspěchem překvapil

Na fotografie ze slavného filmu Pelíšky se můžete podívat v naší fotogalerii.