Svatojakubská pouť: „Po návratu se mi už nestává, že bych jela na autopilota,“ říká nadšená cestovatelka a pekařka

Michaelina pouť v bodech 

Batoh, boty a srdce na dlani. Víc na poutní cestu nepotřebujete. Nemusí se plánovat a je lowcost. Ale pozor! Dost možná ovlivní váš život. Když budete chtít.

V září to bude rok, co jsem vyrazila na svojí první poutní cestu z Porta do Santiago de Compostela. Měla jsem jen zpáteční letenku, běžecké boty, batoh se spacákem, pár kousků oblečení a 14 dní dovolené. Nevěděla jsem, kde budu spát, kolik času mi cesta zabere, kudy půjdu. Nechtěla jsem plánovat. Nechtěla jsem mít žádná očekávání.

Lidé

Když se rozhodnete vyrazit sami, uděláte něco pro sebe, svou hlavu a své srdce. Když půjdete s někým, uděláte něco pro váš vztah. Ať už to bude partner, kamarádka nebo třeba rodič.

Na cestě nikdy nejste sami. Je jen na vás, jestli se s ostatními poutníky budete bavit nebo ne. Pokud ostatní vidí, že se straníte, nebudou vás zatahovat do rozhovorů. Když se ale budete chtít bavit nebo mít společnost během putování, jistě parťáky najdete.

Potřeby

Představte si, že máte úplně prázdnou hlavu. Neřešíte práci, složenky, ani vztahy. Prostě jen procházíte přírodou. Když máte hlad, jíte. Když žízeň, pijete. Jedinou starostí je vám možná tak to, kde složíte hlavu, a že se vám na pravé noze udělal nový puchýř. Ale ani ten vás po pár dnech už nebude trápit. Zvyknete si.

Emoce

Jak se vaše fungování omezí jen na základní potřeby, pravděpodobně vás rozhodí i potěší věci, které by ve vašem běžném životě zůstaly bez povšimnutí. Úsměv na tváři vyvolá výhled, maliny u cesty nebo motýl, který vás bude doprovázet. Nepříjemné emoce pravděpodobně vyvolají kilometry navíc, nenaplněná očekávání či třeba velké množství lidí při průchodu městem. Stane se z vás totiž dost možná trochu poustevník.

Zážitky

Čím míň budete na cestě očekávat, tím víc se vám dostane. Nespočet zážitků, nad kterými až zůstává rozum stát. Osobně jsem si přivezla z cesty mnoho zážitků a vzpomínek. Ten nejsilnější mě čekal až v samotném Santiagu.

Ráno po mém příchodu do města jsem seděla v kavárně nedaleko hostelu, popíjela kávu a nálada byla na bodu mrazu. Snad proto, že jsem byla na konci cesty? Dodnes nevím. Původně jsem plánovala ještě výlet na „konec světa“ na Finisterre. V kavárně jsem přemítala, kam tedy dál, jak se na Finisterre dopravím a jestli mi budou stačit peníze.

Když si k vedlejšímu stolu sedl opálený kluk, zeptala jsem se ho, jestli šel taky poutní cestu. On že jo, jen šel Francouzskou cestu a v nohách měl kolem 900 km (já cca 240 km). Říkal že je ve městě už několik dní a že tu čeká na své kamarády z cesty. A prý to náměstí, na kterém sedíme, je poslední místo na Francouzské cestě předtím, než poutníci spatří katedrálu. Rozbrečela jsem se a v tu chvíli jsem věděla, že na Finisterre nejedu. Že zůstanu v Santiagu a zkusím se tu potkat s kamarády z cesty. Neměli jsme na sebe telefon ani jiný kontakt.

Sotva jsem se z kavárny zvedla a šla jsem směrem ke katedrále, potkala jsem prvího kamaráda. A během toho dne všechny. Večer jsme si sedli na naměstí, popíjeli jsme víno a společně jsme ukončili naše putování.

Tak se nebojte, sbalte tenisky, spacák a vzhůru na pouť bez kolotočů, ale za to se vzpomínkami na celý život!

***

Anketa na závěr:

Proč se na cestu vydala:

„Nepodnikla jsem ji s cílem ,něco najít‘. Je pravda, že jsem tuhle pouť šla poté, co jsem přišla o práci a rozešla se s tehdejším přítelem. Ale přemýšlela jsem o ní mnohem dřív. Spíš jsem k ní přistupovala se zvědavostí a – ,třeba mi něco dá‘.

Co bylo nejtěžší:

„Návrat do reality. Člověk 14 dní nemusí nic řešit. Pak se vrátí do normálního světa – ta změna je hrozně intenzivní. Štvalo mě, že zase musím řešit prkotiny.“

Co se jí honilo hlavou bezprostředně po návratu:

„Začala jsem se pozastavovat nad každodenními činnostmi – vzpomínám si na první setkání s kamarádkou a napadlo mě ,no jo, vždyť ty se musíš namalovat!‘. Pak jsem se ale zastavila a vzpomněla si, že jsem se 14 dní nelíčila a bylo mi dobře. Začala jsem se sama sebe ptát: dělám to kvůli sobě? Nebo kvůli ostatním? Pozastavovala jsem se nad věcmi, které mi do té doby přišly normální, běžné a dělala jsem je automaticky.“

Co jí pouť dala:

„Po návratu jsem začala věci kolem sebe vnímat mnohem intenzivněji a emotivněji. Daleko víc vyhledávám přírodu a chvíle, kdy můžu být sama se sebou a se svými myšlenkami. A ticho. Někdy mám skoro až úzkostnou potřebu se zavřít, být sama a mít zase ten pocit prázdné hlavy. Na nic nemyslet, nic neřešit. Taky jsem daleko víc tvůrčí – během cesty jsem začala malovat – a od té doby v tom pokračuju.“

***

Michaela Braná (27)

Nadšená cestovatelka i milovnice hudby s vášní pro pečení, kterou momentálně uspokojuje v pekárně Eska. Absolvovala bakalářské studium na Vysoké škole obchodní v Praze. Nedlouho poté odjela na 8 měsíců do Londýna dělat au pair. Léta spolupracuje s festivalem Rock for People. A občas něco vyvěsí na svůj blog Mikejla šla do světa. Tak na něj mrkněte.

***

Autorky článku: Michaela Braná, Andrea Vránová