Chiara (33): Umělé nehty, obědy v krabičkách a dražší kabelka. Vypadám jako bohatá, ale skutečnost je jiná

Nejnovější šaty z Met Gala, módní přehlídky luxusních domů. To všechno jsou věci, na které mohu při svých skromných poměrech jen obdivně zírat, a nebudu v tom sama. Fakt, že můj výdělek na poslední model z prestižního časopisu nestačí, za tragédii neberu. Ovšem to, že vydělávám pouze na složenky a nezbývá mi už leckdy ani na jídlo, mi vadí dost.

Mohlo by Vás zajímat:

Barbora (28): Mezi kamarády si připadám jako chudá příbuzná. Po večeru v baru jsem až do výplaty jedla jen suché rohlíky

Dlouho jsem nemohla najít práci

Pocházím z malého města a jako dítě mě bavilo malovat i šít, proto když mě přijali na uznávanou střední výtvarnou školu, byla jsem nadšená. Jenže spolu s radostí přišla i starost, kde složit hlavu. Kolejím rodiče tehdy nevěřili, a tak mi raději platili pronájem malinké garsonky nedaleko školy.

Vše vypadalo nadějně. Vystuduji, nastoupím do nějaké dobře placené práce a bude dobře. Jenže ne. Už před maturitou jsem rozesílala přihlášky na všelijaká místa, od módní redaktorky až po prodavačku v obchodě, ale odevšad přicházela tatáž negativní odpověď. Chvíli jsem nad nepřízní osudu mávala rukou, jenže později přituhlo.

Mohlo by Vás zajímat:

Marika (53): Stydím se za manžela, dělá nám ostudu na sídlišti. Lidé si myslí, že jsme chudáci

Ač jsem pracovala, nezbývalo mi na jídlo

Slavnostně jsem odmaturovala, ale zaměstnání nikde. Do toho se rodiče na stará kolena rozvedli, přičemž to, co udělali se svým majetkem, radši ani zmiňovat nebudu. Zkrátka a dobře, zůstala jsem bez prostředků, pouze s poklepáním na rameno, že to nějak zvládnu. Protože s rozpadem domova už se ani nebylo kam vracet, představovalo mou první velkou starost udržení pronájmu. Jenže ten se neustále zdražoval.

Z nouze mě vytáhl až inzerát, hledající prodavačku do jednoho starožitnictví. Majitel potřeboval kohosi k ruce a já zase peníze. Plácli jsme si. Ovšem za podmínek, o jakých bych snad raději mlčela. První měsíce jsem například vydělávala jen na složenky a o jídlo musela žebrat u sousedů za různé protislužby, třeba za umytí oken.

Teprve, když jsem v práci málem zkolabovala, všiml si i zaměstnavatel, že něco není v pořádku. Přidal mi, ovšem tak, že jsem rázem nevěděla, kam ten „majlant“ investovat. Jestli vážně do jídla, anebo jej raději uložit na další složenky za vodu a elektřinu…

Mohlo by Vás zajímat:

Milan (32): Žena se doma tvářila jako největší chudák, ale to, že roli matky nezvládá, už mi neřekla

I když mám nouzi, díky improvizaci vypadám dobře

Po pár letech spolupráce jsme se rozešli a já našla místo ve výtvarné galerii. Ne jako umělec, ale „hlídač“ objektu. Ohodnocení bylo naštěstí vyšší, přesto si dodnes nemohu vyskakovat. Chodit alespoň jednou za čas do restaurace na oběd, nechat si udělat umělé nehty, koupit pořádnou kávu v kelímku anebo jen tak něco na sebe, není v mém případě ani dnes reálné.

Protože jsem ale výtvarná duše, maskuji vše, jak se dá. Nehty lepím za pár kaček sama, jídla připravuji výhradně doma, kávu vařím do termosky, nanejvýš ji občas koupím levně v automatu nedaleko nádraží, šaty pořizuji z výprodejů a snažím se lovit vždy jen kousky v hodnotách desetikorun.

Klenotem mých outfitů je pak původně dražší kabelka, kterou šla kdysi vyhodit jedna movitá sousedka, ale když viděla můj smutný výraz, raději mi ji darovala. Nicméně i přes všechnu tu bídu mám dar vypadat dobře. To, že trpím nouzí a svůj život nežiji, nýbrž přežívám, by na první pohled nikdo nepoznal. Otázka zní, jestli to je dobře…

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Silva (44): Kolegyně ze sebe dělá chudinku, co musí živit dvě děti. Přitom od osudu jsem daleko víc dostala naloženo já

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.