Dana (32): Můj přítel už mě nevnímá. Raději chroustá mrkev a zírá do mobilu, než aby mě políbil

Igora jsem milovala, to je fakt, ale postupem času jsme spolu začali žít pomalu jako bratr a sestra. Zvykli jsme si na sebe, na styl života, jaký vedeme – a láska, ta se někam vytratila. Stojíme na křižovatce – máme něco změnit, nebo se rozejít?

Božena (55): Moje dcera má s přítelem hezčí vztah než já s manželem. Rozhodla jsem se, že s tím musím něco udělat

Nekonečné ticho

Že je konec, nebo že by možná měl být, vím už delší dobu, ale naplno jsem si to uvědomila večer před pár dny. Seděla jsem s ovladačem před televizí, Igor si bral něco z lednice. Ani jeden z nás nepromluvil. Uvědomila jsem si, že dřív by se mě zeptal: „Co si dneska pustíme?“ A vypukla by vášnivá debata na téma, že já chci něco jiného než on, a nakonec bychom se tomu zasmáli. Anebo bych na něho houkla já: „Co si myslíš, že v té lednici najdeš za poklad?“ nebo něco v tom smyslu, jenže nic takového se už nějaký čas neděje, Igor mlčí a já taky.

Tehdy vyhrabal z ledničky nějakou mrkev, přisedl si ke mně, aniž by se mě dotknul, a hlasitě ji chroustal. Bylo to nepříjemné, ale já už ani neměla chuť to komentovat.

Takhle končí láska?

Eliška (32): Vdávala jsem se z rozumu, přestože mě srdce táhlo jinam. Nejsem si jistá, jestli to nebyla chyba

Dítě nic neřeší

Naše dny jsou jako přes kopírák. Ráno vstaneme, automaticky se políbíme, když odcházíme do světa, pak práce, narychlo splácaná večeře, televize nebo knížka… a ticho. Jsme vedle sebe, ale už dávno ne spolu. Občas se někdo něco optá: „Co to čteš?“ a druhý odpoví: „To by tě nebavilo,“ a tím to končí. Jo a sex? Automatický jednou za uherský rok.

Nehádáme se, ale ani nic spolu neprožíváme. Když jsem to probírala s kamarádkami, rada zněla: „Dítě.“ Prý ty dva zase spojí. Nevěřím tomu, a navíc jsem ten typ, který po dítěti netouží. A myslím si, že Igor taky ne. Jenom bychom přivedli na svět človíčka, který by nakonec zůstal někde mezi námi dvěma, a ne s námi.

Klára (29): Přítel mě před lety poslal na potrat. Teď se znovu objevil v mém životě a chce se mnou dítě

Vážná debata

Včera večer jsem to už nevydržela a uhodila na Igora: „Chtěla bych se tě zeptat… jsi šťastný?“ Zvedl oči od telefonu. „Proč se ptáš?“ jen tak hodil do prázdna a znova sklopil oči k displeji.

Pokrčila jsem rameny. „Jen tak.“ A čekala jsem na odpověď. Chvíli mlčel a pak odpověděl: „Asi jo. Vždyť se máme dobře a je nám spolu fajn. Vlastně si žijeme úplně normálně.“

Normálně? Jestli je tohle normální, jestli na tom takhle jsou i ostatní lidi, tak to potěš pámbu! Než jsem ale stačila reagovat, slyším: „A ty?“

Neodpověděla jsem, v hlavě se mi hodilo: „Co je to vlastně štěstí?“ Nebyla jsem nešťastná, ale nebyla jsem ani šťastná.

A to jsem mu řekla. A pak jsem to rozvedla: „Přiznejme si, že jsme spolu jenom ze zvyku. Že už se nemilujeme jako dřív.“ Než něco stačil namítnout, pokračovala jsem: „Vím, že tak to bývá, ale já nechci takhle pokračovat. Chci tě zase zajímat, chci s tebou prožívat nové věci jako dřív – a jestli to nepůjde, rozejděme se.“

A tak jsme tam seděli, dva lidé, kteří se kdysi milovali. A možná se se pořád milujeme, ale jinak, ne tak jako dřív. Je to důvod k rozchodu? Nevím, ale co vím, že nějaká změna přijít musí.

Jozefína (44): Nerada nakupuji v obchodech, nezvládám chování prodavaček. Naposledy na mě jedna křičela

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].