Daniel (30): Chtěl jsem přítelkyni překvapit romantickým víkendem. Trochu jsem se přepočítal

Zamilovaný pár, příběh
Zdroj: Freepik

Chtěla utéct z Prahy a já jí slíbil klid u vody. Jen jsem zapomněl dodat, že ta voda bude úplně všude… a vlastně nikde jinde.

Kristina Vodičková
Kristina Vodičková 02. 04. 2026 20:28

Motor našeho starýho auta monotónně hučel někde mezi Zbraslaví a Pískem a ona vedle mě jela jak zaseklá deska.

„A sprcha tam je?“

„Orlík.“

Chvíli ticho. Jen ten náš výfuk, co zněl, jako kdyby každou chvíli měl upadnout a odkutálet se do škarpy.

„A jako… normálně se umeju kde?“

„V Orlíku.“

Podívala se na mě takovým tím pohledem, kdy ještě nevíš, jestli se bude smát, nebo tě zabije. V hlavě mi šrotovalo, jestli to ještě nějak zachránit, ale už bylo pozdě. Jel jsem v tom až po uši.

„A nádobí?“

„Orlík.“

To už si jen povzdechla a otočila se k oknu. Ten její levnej parfém, co si koupila někde ve slevě, se míchal s vůní starýho čalounění a trochu mi z toho bylo těsno na hrudi.

Chata, která si na nic nehraje

Když jsme konečně sjeli z hlavní silnice a kodrcali se lesní cestou dolů k vodě, byl jsem vlastně docela v klidu. Já to místo znal. Čtyři stěny, střecha, podlaha. Žádný pozlátko. Člověk tam přijede a buď to vezme, nebo se sebere a jede zpátky.

Ona vystoupila z auta a chvíli jen stála. Koukal jsem na ni, jak si měří tu naši „luxusní“ chatu pohledem. Rozkládací postele opřený o zeď, stůl s flekem od něčeho, co už radši nechci identifikovat, a v rohu starý kýbl, co kdysi možná býval bílý.

„To jako fakt?“ zeptala se.

„Jo,“ pokrčil jsem rameny. „Ale počkej večer.“ Nevím proč jsem to řekl. Asi jsem doufal, že se to nějak samo spraví.

Grilovačka všechno zachránila

Kupodivu jo. Jakmile jsme rozdělali oheň a otevřeli první lahve, začalo se to lámat. Slunce zapadalo nad hladinou a voda byla najednou úplně jiná než v těch jejích představách z auta. Klidná, tmavá, skoro až uklidňující.

„Takže… koupání?“ zeptala se a už se u toho usmívala.

„No jasně. Orlík,“ řekl jsem a tentokrát jsme se oba zasmáli.

Voda byla studená tak, že mi projela až do zubů, ale zároveň mě to probralo víc než kafe. Ona do ní vlezla opatrně, ale pak tam zůstala dýl než já. Seděl jsem na břehu, koukal na ni a říkal si, že tohle je přesně ten moment, kvůli kterému to stálo za to. Maso na roštu syčelo, někde v dálce štěkal pes a nad hlavou nám začaly vylézat první hvězdy.

Najednou to nebyla žádná nouzovka, ale skoro film.

Ráno už tak poetický nebylo

Probudil jsem se rozlámaný, jak kdyby mě někdo přes noc složil do kufru. Ta rozkládací postel měla tvrdost betonovýho panelu a záda mi to připomínala při každým pohybu. Ona seděla venku na schodu a koukala na vodu. Vlasy rozcuchaný, mikina přes ramena.

„Tak co, jak ses vyspala?“ zeptal jsem se.

„No… přežila jsem,“ řekla a usmála se tak napůl.

Pak se podívala na kýbl u dveří a zpátky na mě. „Takže… ranní hygiena?“

Chvíli jsem mlčel. „Orlík,“ řekl jsem.

Zasmála se, ale bylo v tom něco jinýho než večer. Něco, co jsem tehdy ještě nedokázal pojmenovat. Ten den jsme pak odjeli dál na jih. Lepší ubytování, normální koupelna, všechno, co k tomu patří. Ale stejně si občas říkám, že právě ta první noc byla vlastně nejupřímnější. A možná i moment, kdy jsme oba začali tušit, že to mezi náma úplně neustojí ani něco tak obyčejnýho jako… Orlík.


Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Vítejte! v domě dvorního fotografa Karla Gotta: Dva obýváky i srub zdobený Vinnetouem nám ukázal František Jirásek

Vítejte! v domě dvorního fotografa Karla Gotta: Dva obýváky i srub zdobený Vinnetouem nám ukázal František Jirásek

Související články

Další články