Facebook
Instagram
Agáta ráda chodí se svým psem Brunem na večerní procházky. Užívá si západů slunce a její čtyřnohý kamarád se hezky vyběhá. Jednoho dne ale Agáta zažila na večerní procházce něco, co z paměti jen tak nevymaže.
Čtyřletý chlupáč Bruno je můj nejvěrnější přítel. Muži do mého života přicházejí a odcházejí, ale on zůstává. Má pochopení pro všechny moje vrtochy a já ho mám moc ráda. Když se mi ráno nechce vstávat, on je jediná živá bytost na světě, která mě dokáže dostat z postele.
Na louce jsem spatřila něco podivného
S Brunem chodíme na louku kousek od nás snad každý den. Zná tam každý kout, ale stejně má pořád co očichávat. Vždy si tam chvilku házíme s míčkem, aby se pořádně vyběhal. Život v malém panelákovém bytě prostě není nic moc pro pejska plného energie.
Jednoho dne bylo večer obzvláště hezky. Slunce zapadalo a barvilo oblohu tak úžasně, že se mi nechtělo domů. Také Bruno to asi měl stejně. Pořád někde pobíhal a domů se nechystal.
Najednou začal štěkat. Neviděla jsem, co upoutalo jeho pozornost. Šla jsem za ním a spatřila, jak zírá před sebe a štěká. Nevěděla jsem, proč tak šílí. Nic tam nebylo. Pak jsem si všimla, že se asi deset metrů před Brunem něco hýbe. Nebylo to zvíře ani člověk, prostě jenom nějaký podivný stín. Šel přes louku a pohyboval se trochu trhaně, jako odraz rozčeřené na vodní hladině.
Na louce nás pronásledoval stín
Zaraženě jsem tam stála a Bruno byl asi také trochu vyděšený, protože zapomněl štěkat. Oba jsme koukali na ten podivný stín. Když přešel celou louku, zmizel mezi stromy v dáli. "Co to bylo?" zeptala jsem se nahlas a Bruno jen zakňučel.
Pohladila jsem ho a zamířila domů. Zbývalo nám už jen projít kousek louky. Najednou jsem měla takový podivný pocit. Nevím, jak bych to popsala. Rozhlédla jsem se kolem a spatřila ten stín. Mířil k nám. Na nic jsem nečekala a přidala do kroku.
Ohlédla jsem se a zjistila, že stín jde pořád za námi. "Bruno, utíkáme," zakřičela jsem a rozběhla se, jako kdyby mi za patami hořelo.
Se psem už raději chodím jinam
Zastavila jsem se až u našeho domu. Bruno na mě zvědavě koukal, ale já nemohla popadnout dech. Přitiskla jsem se k němu a rozhlížela se kolem. Stín jsem naštěstí vůbec neviděla.
Děs z toho, že máme v patách podivný stín, mě pronásleduje dodnes. Přestala jsem raději chodit s Brunem na tu louku. Když jdeme ven a on zamíří obvyklým směrem, musím ho přemlouvat, že jdeme jinam. Asi by nepochopil moje důvody, ale já nechci riskovat, že se znovu setkáme s tím stínem...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
