Dávali jí dva týdny života a po roce a půl je stále tady: Vím, že umřu dřív, než bych chtěla, říká Hana o čtvrtém stadiu rakoviny

V prosinci Bára Hlaváčková otevírá téma hrdinek dnešní doby. Patří mezi ně silné ženy, které se dokázaly poprat s nelehkým osudem. Hana Ulmanová mezi ně bezpochyby patří. Před 2,5 lety onemocněla rakovinou plic, která jí o rok později metastázovala do mozku. Lékaři jí v tu chvíli dávali pouhé dva týdny života.

"Říkali, že to je hodně špatné a že bych si měla zařídit nějaké věci a že by povolali paliativní tým. A já na ně koukala s vyvalenýma očima a říkala: 'Já nikam nejdu, dejte mi zprávy. Já vím, že je ještě šance,'" otevírá svůj příběh Hana Ulmanová. A následné události jí dávají zapravdu.

Mohlo by Vás zajímat:

Můj boj s rakovinou: Místo radosti se po operaci dostavila deprese. Strach, že se všechno vrátí, píše Hana Samsonova (36)

Řekla jsem lékařům, že odmítám umřít

Je to zhruba rok a půl, co ti lékaři oznámili, že se ti vrátila rakovina, a to ve velmi agresivní podobě metastázy na mozku. Ten ortel zněl hrozně, dávali ti měsíc?
Dva týdny. Ale vzhledem k tomu, že to bylo přesně rok od diagnózy onkologického onemocnění, tak jsem cítila, že to není konec. Ačkoliv na mě lékaři koukali jako blázni, protože vůbec nechápali, co se děje. Přišli mi přeci sdělit, že je to opravdu hodně špatné, a dva doktoři mě při tom drželi za ruce. Jenže já nakonec spíš držela je, když mi říkali, že bych si měla zařídit nějaké věci a že by povolali paliativní tým. Koukala jsem na ně s vyvalenýma očima a říkala jsem: "Já nikam nejdu, dejte mi zprávy. Já vím, že je ještě šance." Oni na mě koukali, vůbec mě nechtěli pustit. Mimo jiné se to stalo před naším koncertem, který moderuješ, a tak jsem jim říkala: "A zadruhé, já musím jít na ten koncert, protože jsem organizátor, tam nemůžu nebýt." Takže jsem na ten koncert v tomhle stavu, s těmi metastázami na mozku, šla. Samozřejmě už jsem to vnímala, nebylo mi dobře, ale šla jsem. Byla jsem odhodlaná, že neumřu.

Mě to nepřestává fascinovat. Já si pamatuju tu tvoji větu: "Já ještě umírat nehodlám." Kde se to v tobě bralo, ta obrovská vůle, ta obrovská síla se nezhroutit, nesesypat a vlastně to nevzdat?
Zhroutíš se na začátku, protože všechny tvoje sny a plány jsou pryč, když ti tohle řeknou. U mě to bylo před 2,5 lety. A pokud to chceš vzdát, tak to vzdáš, ale pokud chceš bojovat, tak musíš velmi tvrdě. Máš velmi tvrdého soupeře, a to je smrt. Myslím si, že jsem ji vnímala velmi, velmi blízko. A není to hezké. Takže musím říct, že mě to samozřejmě stálo úsilí, ale ta největší motivace byla v mojí rodině, v mých dětech, ve vnučce, která se měla narodit.

Mě zajímá, jak jsi říkala, že povolávali paliativní tým. Tys řekla, že umírat nehodláš a šla jsi takzvaně do boje. Ale co jsi dělala, kde jsi hledala možnosti a šance?
Moje onkoložka mi nasadila novou biologickou léčbu, do toho mi museli ozařovat mozek, takže ztratíš vlasy, čert to vem, ale stejně je to pro tebe šok. Onkologické pacientky by mi myslím daly zapravdu, že se s tím nedá úplně srovnat. I když bojuješ o život, tak tě to nějakým způsobem zasáhne.

Opravdu i v tom poměru, že takhle máš život a takhle máš vlasy, které narostou?
No jasně, vezme ti to nějakou identitu. Měla jsem celý život dlouhé vlasy, podívej, co mám teď. Já se v tom všem, s čím jsem bojovala, vůbec nepoznávala. Nemohla jsem projít okolo zrcadla, abych se na sebe nepodívala, protože jsem najednou viděla někoho úplně jiného, kdo má holou hlavu a je oteklý, protože jsem samozřejmě dostávala velké množství kortikoidů, a tím pádem se ti absolutně změní vzhled.

Mohlo by Vás zajímat:

Můj boj s rakovinou: O vlasy jsem přišla během dvou dnů, píše o následcích chemoterapie Hanka Samsonova (35)

Ložisko na plicích bylo po léčbě pryč

Tys byla snad pátá v republice, kdo podstoupil experimentální biologickou léčbu. Moc lidí to nemělo tenkrát…
Moc lidí to nemá. Ono samozřejmě biologické léčby jsou, onkologové s nimi léčí, ale já mám nějaký specifický druh nádoru. A to je další věc - nechci vědět a nechtěla jsem od začátku vědět žádné prognózy. Prostě jsem odmítala tohle poslouchat, protože jsem věděla, že by mě to sejmulo, a proto jsem se v tom nepatlala, nepídila jsem se, negooglila, nic takového jsem nedělala.

Prostě nehodlám umírat, chci žít.
Tak, tak. Jako malé dítě. Nepůjdu, nechci, nebudu umírat.

Věřila jsi, že ti biologická léčba nějakým způsobem zabere?
Věřila. To je další věc, musíš věřit, že něco zabere. Pro mě bylo zásadní, aby mi někdo, a to jsem cítila celou dobu, něco dal, aby mi někdo pomohl. Prostě udělejte něco a budu bojovat, jsem rozhodnutá, ale něco mi dejte. Takže léky jsem dostala a měla jsem to štěstí, což samozřejmě nemá každý, že na moji mutaci zabraly.

Co to znamená, že zabraly? To neznamená, že máš vyhráno…
Je to nevyléčitelné, je to čtvrté stadium. Nedávno mi to moje lékařka zopakovala: "Jste těžce nemocná, jste ve čtvrtém stadiu, nemůžeme vás vyléčit." Strašné, ale můžou mi pomoct s tím, abych získala čas.

Nicméně to, že tady jsi, to, že funguješ, pracuješ, že jsi začala zase sportovat a všechno, tak lékaři mluví až o zázraku, protože jsi možná první, na koho to takhle zabralo.
Nevím, jestli první, ale jsem taková urputná, a hlavně moje doktorka ví, že když mi řekla: "Nebudete nic dělat", že to nebude pravda a že já to dělat budu. Já jí říkala: "Já chci jít běhat." A ona: "Vůbec." Pak jsem řekla, že už jsem byla. Respektive jsem to byla zkoušet. Nedá se moc mluvit o běhu. Uvědom si, že jsem sotva vstala z postele, nechodila jsem tři měsíce, to už ten organismus opravdu odcházel. Nemohla jsem dýchat, měla kašel, jenom jsem spala, zhubla jsem, a najednou jsem po těch lécích za 14 dní, co za 14 dní, za týden, začala normálně dýchat. Takže bylo jasné, že to zabírá a šla jsem za dva týdny na kontrolu a moje paní doktorka mi sdělila, že to ložisko je z plic pryč.

Mohlo by Vás zajímat:

Anička Slováčková o boji s rakovinou: Upřímně? Jsem nateklá a nešťastná. Jediné, co na mně zůstává stejné, jsou oči

Nekuřačka bez genetických dispozic s rakovinou plic

To se ale vracíme, protože já začala tou poslední diagnózou, těmi metastázemi na mozku a tou strašlivou prognózou, kdy ti dávali 14 dní. Tomu předcházelo, že ti našli karcinom na plicích. Nebo našli... Oni ho asi hned nenašli, protože, a to je důležité říct, jsi neměla žádné rizikové faktory, nekuřačka a tak dále. Tak co se ti dělo?
Neměla jsem žádné rizikové faktory, dokonce ani genetické. Vůbec to nechápu. Prostě se to v tom organismu nějak zbláznilo.

Četla jsem článek, že rapidně přibývá žen s rakovinou plic, takže si pojďme říct, co máme na sobě pozorovat?
Jakmile se vám začne špatně dýchat, ať už jdete do kopce, do schodů nebo běháte jako já, a najednou ten kopec vám nejde, tak je jasné, že se něco děje. Nemusí to být nutně karcinom plic. Po covidu jsem si myslela, že to je jím. To bylo v době covidové a všude na tebe šly titulky, určitě přibude pacientů s rakovinou. Určitě bla, bla, bla. A zároveň ti říkali, eliminujte to do nemocnic, protože je covid, a já si celou tu dobu myslela, že mám problém s plícemi po tomhle.

To, co říkáš, já měla při prvním covidu taky. Vylézt schody byl problém, nadechnout se byl problém a vůbec mě nenapadlo, že by byl problém jinde.
Já pak měla jít na druhé očkování proti covidu, a když se to nelepšilo, tak jsem si říkala, jestli jsem něco nezanedbala. Tak jsem před tím očkováním urgovala svého lékaře, aby mi napsala rentgen, že mi není dobře, a myslela jsem si, že mám virózu. A z toho rentgenu si nejdřív mysleli, že mám těžký zápal plic. Ve chvíli, kdy mě přijímali do nemocnice, jsem měla na plicích litr a půl vody, se kterým jsem běhala. Dneska, když se nad tím zamyslím, chrčela jsem v noci, pískalo to ve mně a já si říkala: "Co je to za divné zvuky?" Ale tohle by mě samozřejmě nikdy nenapadlo. Takže když ze mě vytáhli tu vodu, tak se mi značně ulevilo, protože to najednou bylo o úplně něčem jiném.

Nicméně přišlo se na to už pozdě. Bylo to čtvrté stadium.
Čtvrté stadium. A můžu ti říct, že tohle by mě vůbec nenapadlo, byla jsem rozhodnutá bojovat od začátku. A když jsem tušila, že to bude onkologické onemocnění, tak jsem si říkala, já chci léčbu, v žádném případě to nechci vzdávat. Chci bojovat. Jenomže s tou léčbou se to pořád prodlužovalo a můj stav se najednou rapidně zhoršil. Takže pak už jsem nebyla schopná vnímat situaci, vnímat okolí, akorát vím, že v tom všem, jak mi bylo zle, jsem prosila rodinu, ať mě někdo léčí, ať nade mnou nelámou hůl, ať mi někdo něco dá, že s tím zabojuju.

Mohlo by Vás zajímat:

Modelce Lindě Evangelistě se vrátila rakovina prsu vzdor oboustranné mastektomii: Jsem pořád jednou nohou v hrobě, tvrdí

Moje budoucnost je teď moje vnučka, říká Hana Ulmanová

Bylo tam jenom tohle, ta obrovská vůle a síla, nebo sis někdy také sedla a říkala sis: "Proč já?" Protože tebe zdravotní trable provázejí celý život.
To určitě. Ale víš co, nějaké trable mě provázejí celý život, což je právě onemocnění očí (uveitida – pozn. red.), kvůli kterému jsem založila Sudičku. Je to takové nebezpečné zrak ohrožující onemocnění. Ale na to si zvykneš. To je věc, na kterou jsem si za 30 let zvykla a začala jsem sportovat, dobře se stravovat, nedělala jsem žádné bláznoviny, naopak jsem chodila na všechny preventivní prohlídky, co existují. A honila jsem tam celou rodinu. Takže tohle by mě nenapadlo ani ve snu.

Teď tedy nekoukáš moc do budoucnosti a užíváš si každý den?
Užívám si každý den, ale zase bych na druhé straně lhala, že nemám plány. Pořád mám plány. Kdybych budoucnost neplánovala, tak co by bylo? Moje budoucnost je moje vnučka teď. Jsem tady pro ni a chci tady být pro ni co nejdéle. Akorát je zvláštní, že takové ty věci, které dáváš vnukům nebo dětem ve stáří, dělám už teď. Jako by se na to trochu připravuju, upřímně. Je to šílené a smutné, že musím nějaké věci řešit teď, kdyby se se mnou něco stalo, protože nevím, kdy to přijde.

To na druhé straně nevíme nikdo, ani ze stoprocentního zdraví.
Jenže vy to nevíte. To je rozdíl. Já vím, že umřu dřív, než bych chtěla. Samozřejmě spousta lidí zažívá v rodinách tragédie, to je jasný, ale něco jiného je, když to o sobě víš. Takže já musím určité věci nachystat dopředu pro tu vnučku. Píšu si i deník, kdyby se něco stalo, tak aby si oni mohli přečíst, jak jsem přemýšlela.

Já se chtěla zastavit u té psychiky, protože jsi důkazem toho, že vůle, síla myšlenky a lidské psychiky je velká. A pak vidíme lidi, kteří se trápí kvůli prkotinám a poddávají se spoustě věcem.
Když žiješ ve svém fofru, druhý den někam jedeš, tak tě to ani nenapadne. Ale lidi by se měli, tedy doporučila bych jim to, občas zastavit a fakt se zamyslet nad tím, co je v životě podstatné. Protože co máte v životě podstatného? Každý se chceme mít dobře, to je jasný, ale podstatné je mít někoho druhého, protože v téhle situaci je to nejdůležitější. Když se ti něco stane, potřebuješ oporu. Takže lidi by si měli budovat hezké vztahy a měli by se mít rádi a ne mít okolo sebe nějaké nevraživosti.

A užívat si maličkostí.
A užívat si maličkostí, protože nikdy nevíte. Ono je to takové klišé, které se používá, ale je to pravda. Takže bych si přála, aby se moje děti a moje vnoučata měly dobře, aby byly slušní lidi, aby se milovaly a aby si pomáhaly. Protože ta pomoc, kterou třeba sama dávám jiným, mi dělá hrozně moc dobře a ne proto, že by mi někdo měl děkovat, ale protože si myslím, že by to mělo být součástí života každého z nás.

O čem ještě promluvila Hana Ulmanová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

• Proč založila Nadační fond Sudička
• Co obnáší onemocnění očí, kterým trpí
• Jak po vážné diagnóze nahlíží na život
• Co všechno se v jejím životě změnilo v důsledku rakoviny

Galerie Dávali jí dva týdny života a po roce a půl je stále tady: Vím, že umřu dřív, než bych chtěla, říká Hana o čtvrtém stadiu rakoviny

+ 2 fotky + 3 fotky