Nejinspirativnější učitelka Česka Barbora Heřmanová: Děti nesrovnávám ani neznámkuji

Nejinspirativnější učitelka Česka Barbora Heřmanová: Děti nesrovnávám ani neznámkuji
Zdroj: Se souhlasem Barbory Heřmanové

Ač učí už přes sedmnáct let, nikdy nedala ani jednu známku. Nejinspirativnější učitelka Česka Barbora Heřmanová ze Základní školy Mozaika v Rychnově nad Kněžnou na to jde jinak. Drží se programu Začít spolu a ve své praxi zohledňuje individuální potřeby žáků. I třídní schůzky u ní probíhají zásadně ve třech. Rozpovídala se o tom v rozhovoru pro Lifee.cz.

Veronika Nováková
Veronika Nováková 07. 04. 2022 12:00

Barbora Heřmanová se loni stala Nejinspirativnější učitelkou v České republice. Na soukromé Základní škole Mozaika má na starost první stupeň. Kouzlo jejího úspěchu podle ní spočívá v předaní kousku odpovědnosti žákům. Jak to dělá, prozradila v rozhovoru pro Lifee.cz.

Jak jste se vůbec stala nejinspirativnější učitelkou ČR?

Byla jsem nominovaná ředitelkou organizace Step by step, která v České republice zaštiťuje a podporuje rozšiřování vzdělávacího programu Začít spolu. Pro tuto organizaci pracuji jako průvodce a lektor už řadu let a učím na Základní škole Mozaika. Nominovala mě s odůvodněním, že dětem dávám prostor, aby mohly rozvíjet své individuální schopnosti. Nejprve jsem si říkala, že učitelé mezi sebou nemohou soutěžit a nepůjdu do toho. Na druhé straně zdůvodnění mé nominace pro mě bylo oceněním a také závazkem. Převládl pocit, že bych to neměla vzdát na startovní čáře. Tak jsem to zkusila a do soutěže se zapojila.

Pojďme tedy k vaší praxi. V čem si myslíte, že máte odlišný přístup od ostatních učitelů?

Nevím, jestli jsem jiná než ostatní. Na čem ve své praxi určitě stavím, je respektující přístup k dětem. Bez partnerského přístupu to nejde. Aby k partnerství vůbec došlo, je nezbytné, aby učitel modeloval situace, které k němu vedou. Učitel by žáky neměl kontrolovat, měl by jim důvěřovat a dávat jim prostor, kde mohou ukázat, co v nich je. Myslím, že učitel má být průvodcem, který nabízí, motivuje, provází, ale neuděluje sankce. Děti provázím jejich cestou vzděláváním a věřím jim, jak plní úkoly, jdou do výzev, jak spolupracují, jak se ptají. Podle toho věřím, že pracují nejlépe, jak aktuálně mohou. Pokud si myslím, že dítě má ještě nějaké rezervy a jeho výkon by mohl být lepší, jeho odpovědi například košatější, konkrétnější, tak se ptám, co se stalo, že došlo k takové změně. Zkrátka neustále vracím odpovědnost směrem k dítěti a hledám příčiny, proč se něco zrovna nedaří.

Známkujete své žáky?

Program Začít spolu je obrácený směrem k dítěti. Upřednostňuje jedinečnosti dětí, kdy každé může být jiné, a vzájemně je neporovnávám. Program mi také umožňuje nedávat známky, takže žáky hodnotím slovně. Velkou část programu tvoří spolupráce, například práce v centrech aktivit, kde se děti mohou vzájemně doplňovat a inspirovat. Jde o víru v to, že tým je víc než jeden. Věřím, že formativní přístup je cestou k odpovědnosti dětí za své učení.

Mluvila jste o odpovědnosti na straně dítěte. Jakou část odpovědnosti za dítě nese rodič?

Rodič je součástí vzdělávání dítěte a měl by také být jeho průvodcem. Já musím respektovat, jak doma k výchově přistupují, nemohu si myslet, že je předělám. Například aby byli rodiče důslednější, nebo naopak liberálnější. K jednotlivým krokům rodiče přizývám, takže třídní schůzky máme ve třech. Žák tam přinese důkazy o svém posunu v učení, popisuje je před rodičem a učitelem. Rodič se může doptávat. Bavíme se také o podmínkách, které přispívají k tomu, aby se dítě mohlo lépe učit. Rodič u nás také může být součástí vyučování jako asistent nebo expert na konkrétní oblast, např. ze své profese. Je to nepřetržitý dialog mezi učitelem a rodičem, v lepším případě je u toho vždy žák.

Jak se stavíte k dětem, které mají problémy s učením? Ať už je to dyslexie, dysgrafie nebo třeba ADHD?

K takovým dětem přistupuji stejně. Potřebují jen více času na vypracování úkolů, zvětšit zadání nebo pomoci s jeho přečtením. Potřebují trochu jiné podmínky pro to, aby úkol zvládly. Někdo potřebuje čas, sluchátka, větší pomocné linky, jiný úkol nakrokovat nebo v začátku pomoci s rozjezdem, vizualizaci nebo třeba jednodušší zadání. Využívám různé nástroje pro to, abychom kompenzovali obtíže nebo nezralé funkce, které dítě s poruchou učení má. Jinak je přístup stejný. Cíl míří většinou na stejný výukový výstup.

Co třeba děti s autismem?

Máme také žáky s autistickými rysy. Pokud je takový žák začleněn do hlavního vzdělávacího proudu, potřebuje specifické podmínky, jako jasné hranice, pravidla nebo například plán, co ho v ten den čeká. Na přístupu a podmínkách se domlouváme s rodiči. Je třeba také respektovat zprávu z poradenského zařízení. Jde se po malých krůčcích. Obtížnější to je v případě, že jsou přidružené ještě další poruchy a obtíže.

Máme v současné digitalizované době nové a modernější možnosti ve vzdělávání dětí? Například aplikace nebo pomůcky?

Všechny školy a jejich zaměstnanci se k dnešní době musejí postavit čelem, bez ohledu na digitální gramotnost učitelů. Cílem je rozšíření digitálních dovedností u dětí. Hodně škol a učitelů vyhledává například programy, které mohou pomoci s využíváním digitálních technologií v přírodopisu nebo zeměpisu. Nemusí to být jen v předmětech informatiky.

A konkrétně u vás?

My například využíváme různé roboty, kódování, programování. Třeba matematika pana profesora Hejného má hodně úkolů, které souvisejí s výstupy v IT dovednostech. Myslím si, že se také mezi pedagogy řeší, aby bylo školní prostředí bezpečné pro učitele i děti, například formou supervizorů, facilitátorů a mentorů, kteří mohou podpořit atmosféru nebo pomoci s vizí školy. Pokud se učitel do práce těší a je s žáky partner, domnívám se, že může u dětí podpořit chuť bádat, vzdělávat se, poznávat a objevovat svět okolo sebe.

Český Ken Robert Paulat: Syna Andrease mi porodila náhradní matka, čekal jsem rok na dárkyni vajíčka

Český Ken Robert Paulat: Syna Andrease mi porodila náhradní matka, čekal jsem rok na dárkyni vajíčka

Související články

Další články