Psycholožka o dopadech pandemie na děti: Sebepoškozování, zhoršení prospěchu i šikana. Jak jim pomoci?

Dva roky příkazů a zákazů se promítají i na nás dospělých, natožpak na dětech. Podle Sylvie Mobagi, která se už přes 12 let specializuje na práci s dětmi, na ně má negativní vliv nejen stres spojený s testováním ve škole, ale třeba i online výuka, v jejímž důsledku jim chybí přirozená sociální interakce. Nejen o tom promluvila psychoterapeutka v našem rozhovoru.

Mohlo by Vás zajímat:

Hledáte práci v době pandemie? 10 užitečných tipů, jak zvládnout online pohovor

Co děti nejvíc trápí?

Děti mají hlavně strach. Nevědí, co bude. A to hned v několika oblastech. Zaprvé roušky. Děti je nosí v podstatě všude. Když se jich zeptáte, proč je nosí, odpovědí: „Protože je to nařízené, aby nebyla ta corona."

Jenže ty roušky a respirátory nikdo z nich nepoužívá tak, jak má. Nosí je v batohu, občas jim upadnou na zem. Určitě si je také každé dvě hodiny nemění. Prospěšnost jejich použití tak klesá k nule. Navíc existuje několik studií, které prokazují, že nošení roušek způsobuje snížení okysličení mozku. A to má na děti zásadní vliv. Zhoršuje se jim paměť, soustředěnost, hůře se učí. Jedničkáři najednou nosí domů dvojky i trojky, protože „hloupnou“, a tak jsou z toho otrávení, nesví, rozpačití, smutní a hledají chybu v sobě.

Co dalšího kromě nošení roušek děti neblaze poznamenává?

Další problém vidím v testování. Pokud je někdo pozitivní, je okamžitě vyčleněn do zvláštní místnosti. Jsou dokonce školy, jako jedna konkrétní v Brně, kde tyto „pozitivní“ žáky zavírají do suterénu do doby, než si pro ně přijedou rodiče. Umíte si představit, co žák prvního stupně v suterénu zažívá? Je úplně sám někde, kde to nezná a nikdo tam s ním není.

Chlapeček, který tento příběh skutečně zažil, se úplně složil. Děti ve třídě si z něj navíc po návratu z karantény utahovaly. Jednak mu nadávaly, že kvůli němu musely na další testy, a pak si z něj dělaly legraci, že je covidmarťan, co roznáší bacily. V každém kolektivu je vždycky někdo silnější a někdo slabší. A toto je bezva důvod si z někoho slabšího utahovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Očkování dětí proti covidu-19: Jak se k němu staví slavní rodiče?

Kde dále vidíte problém?

Je to rozdělování dětí a online výuka. Zatímco v minulých letech jsme se snažili děti spojovat, začleňovat děti s hendikepem, teď je rozdělujeme. Neočkované musejí jíst zvlášť, mají vyčleněný záchod. Dalším problémem je rušení výuky. Děti přicházejí o možnost učit se sociální interakci. Nemají zpětnou vazbu na své chování. Je velmi důležité naučit se chovat k sobě navzájem, komunikovat a řešit problémy, což je dětem znemožněno, ať už z důvodu nařízení online výuky, nebo karantén. Tím, že jsou děti stále oddělovány, si ani nemohou vybudovat silnější imunitu.

Jaké konkrétní psychické problémy děti v důsledku opatření mají?

V posledních čtyřech měsících u nich výrazně vzrostly následující problémy: sebepoškozování (pořezání se na různých částech těla), zhoršení prospěchu ve škole, závislost na sociálních sítích, šikana a také začaly o svých problémech méně mluvit, uzavírají se před světem.

Děti také čelí velkým potížím v rodinách. Společnost je rozdělena na očkované a neočkované, přičemž oba tábory se chovají nesmiřitelně. Děti rodičů s odlišnými názory se tak dostávají do stálých komunikačních a někdy bohužel i fyzických potyček.

Mohlo by Vás zajímat:

Země bez covidu: 7 míst, které podle WHO pandemie obešla. Otazník ale visí nad Severní Koreou

Jak jako rodič poznám, že moje dítě má s opatřeními problém? Jak mu mohu pomoci?

Jednoduše. Dítě se vám složí, nebude mluvit, bude hodně plakat, bude říkat, že o nic nejde, začne se sebepoškozovat. Ale každý tento signál znamená, že je pozdě. Pokud chceme zachránit naše děti, musíme začít u sebe. Již dávno jsme měli říct Dost. Problém je, že na každé škole se najde někdo, kdo se nebojí mluvit, ale tak málo je těch, co se přidají. Všichni raději sklopí hlavu a poslechnou. To je největší problém – rodiče učí svoje děti, že se nemají rvát o svoje práva a svobody.

Máte představu, jak situaci kolem covidu řešit tak, aby se tolik neodrážela na psychickém zdraví dětí?

Odpovídám částečně výše. Dopisuji si s úřady i ministerstvy. Je to smutné, úřady většinou odepíšou, že to prošetří, ministerstvo ani Střední článek MŠMT absolutně nereaguje, prostě dělají, že se jich to netýká. Velmi smutné také je, že ani kantoři se tomu nejsou schopni postavit.

Co dodat? Bojovat za své děti musíme hlavně my sami. Dodávat jim pocit bezpečí, pomáhat jim zvládnout úskalí a pracovat s jejich strachy. Tak, aby až pandemie skončí a vrátíme se zpátky ke svým starým životům, zůstaly jen vzpomínky, nikoliv smutné dětské duše.