Gabriela (32): Když jsem byla malá, kluci mě zavřeli na hřbitově. Slzy mi přišla utřít babička, která zemřela ještě před mým narozením

To setkání mi dává naději, že smrt není konec. Něco existuje nejen pro zesnulé, ale také pro nás, kteří ještě žijeme. Jak jinak lze vysvětlit to, že za mnou přišla babička, která zemřela ještě před mým narozením?

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (18): Ráda chodím na hřbitov rozmlouvat s mrtvými. Mám pocit, že mi rozumí lépe než živí lidé

Bála jsem se jít na hřbitov

U nás na vesnici nebylo moc míst, kam by se dalo jít. Široko daleko jen samá pole, pak rybník a hřbitov. Právě ten byl častým cílem naší dětské party. Kdo měl nejvíc odvahy, ten se dotknul plotu hřbitova. A úplná frajeřina pak byla, když někdo sám obešel celý hřbitov.

Na to jsem nikdy neměla odvahu. Když jsem si představila, že bych měla sama jít kolem toho bezútěšného místa, vždy mě střáslo od strachu. Některé děti to zvládly. A pak přišly s další výzvou. Měli jsme jít na hřbitov. Všichni, kdo za něco stojí...

Samozřejmě jsem se bála, ale styděla jsem se to přiznat. Souhlasila jsem. Myslela jsem si, že v partě to bude jednodušší. Pamatuju si, že jsem držela za ruku kámošku a ona se třásla stejně jako já...

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (28): Na noční procházce kolem hřbitova se k nám přidalo přízračné dítě. Málem jsem zešílela strachy

Byla jsem malá, vyděšená a na hřbitově

Starší kluci otevřeli bránu hřbitova, všichni jsme se seřadili vedle sebe a udělali první krok. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela. Stejně jsem zadržela dech a čekala, co bude dál. Nic se nestalo. A tak jsme vešli na hřbitov.

Chvíli jsme se tam procházeli, když moje kamarádka řekla, že musí jít domů. Vím, že se bála, třásla se jí i brada. Bylo mi šest a snažila jsem se ukázat, že já to zvládnu. Tak jsem zůstala. Chvíli poté kluci začali utíkat. Nevěděla jsem, co se děje. Jen jsem tam stála a koukala.

Vyběhli ze hřbitova, zabouchli bránu a byli pryč. Po chvilce mi došlo, že jsem na hřbitově sama! Páteří mi projel mráz a nebyla jsem schopná pohybu. Po chvilce jsem se odvážila pohnout se. Pomalu jsem šla k bráně a neustále se rozhlížela kolem sebe. Měla jsem pocit, že na mě každou chvíli vyskočí nějaký duch nebo mrtvola...

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (65): Na hřbitově jsem potkala kamarádku z dětství. Pak jsem se zděšením našla její hrob

Na hřbitově mi pomohla babička

Brána se asi nějak zasekla, nebo jsem byla příliš malá a slabá, zkrátka mi nešla otevřít. To už jsem začala natahovat. Klesla jsem na nedalekou lavičku a rozbrečela se. Po chvíli jsem zaslechla ženský hlas. "Nebreč, děvenko, vždyť se nic nestalo," říkala mi stará paní, která stála kousek ode mě.

Přišla blíž a podala mi kapesník. Utřela jsem si oči a pořádně se vysmrkala. "No vidíš, že to jde. Nemusíš se ničeho bát," dodala stařenka. Díky její přítomnosti mě strach opouštěl a bylo mi lépe. Poděkovala jsem jí. Ona si pak přisedla, ale nic neříkala. Cítila jsem z ní dobro a ještě něco. Zdálo se mi, že ji odněkud znám. Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale když jsem se k ní otočila, nebyla tam. Ani nevím, kdy odešla.

Za chvíli přišli kluci, otevřeli bránu a překvapilo je, že sedím na lavičce a mám dobrou náladu. Čekali, že budu vyděšená a ubrečená. Já si jen odhopsala domů. Nikomu jsem o setkání se starou paní neřekla. A byla bych na ni snad i zapomněla. Jenže o Vánocích maminka vytáhla staré fotografie a vzpomínala na ty, kteří už nejsou mezi námi. Na jedné fotce jsem poznala tu starou paní. Byla to moje babička, která bohužel zemřela ještě před mým narozením...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (35): V mládí jsem na hřbitově udělal velkou chybu. Od té doby se tam bojím vkročit, protože duchové nezapomínají

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.