Facebook
Instagram
Dorothy "Dot" Counts-Scoggins je dnes považována za americkou průkopnici občanských práv, tento status si ale musela tvrdě vybojovat. Nejtěžší chvíle zřejmě prožila na střední škole Harryho Hardinga...
Po čtyřech dnech obtěžování a nemístných rasistických urážek museli rodiče raději odvést Dorothy ze školy. To, jak se k ní chovali její "bílí" spolužáci, viděl celý svět. Takové ostudy se již zbavit nemohli.
Vzdělaná rodina
Dorothy se narodila ve městě Charlotte v Severní Karolíně poblíž ryze černošské Johnson C. Smith University. Na této vysoké škole pracovali oba její rodiče. Otec byl profesorem filozofie a náboženství. Matka byla nejdříve v domácnosti, poté se stala ředitelkou koleje.
Vzdělání tak měla Dorothy hluboce zakořeněné v rodině. Vždyť i její tety a strýcové působili jako vychovatelé. To ale ještě netušila, co se stane, když nastoupí na střední školu. Jinými slovy, učiní věc, která je v dnešní době již zcela normální.
Děsivé přivítání Dorothy Counts
Po schválení takzvaného Pearsallova plánu, kdy Nejvyšší soud Spojených států v roce 1954 rozhodl, že rasová segregace ve školách je protiústavní, podalo čtyřicet černošských studentů žádost o přestup do ryze bělošské školy Harryho Hardinga. Mezi nimi byla i Dorothy a její dva bratři. Nakonec byla ale přijata pouze ona.
První problémy však začaly již poté, co ji otec, spolu s rodinným přítelem Edwinem Thompkinsem, dovezl před školu. Několik studentů jim okamžitě zablokovalo cestu. Dorothy musela ujít zbytek cesty pěšky. Zatímco otec parkoval, "bodyguarda" jí dělal Edwin. „Pamatuj, že nejsi nikomu podřízena. Drž hlavu vzhůru," snažil se jí dodat odvahy.
Protest rozpoutala Marie Taylor Warlick, manželka člena organizace proti integraci White Citizens Council. Chlapcům doporučovala, aby je nechali projít, zároveň však vybízela děvčata k tomu, aby na ni celou dobu plivaly. Dorothy však později uvedla, že na ni házeli i kameny. O nic lepší situace nebyla ani v posluchárně. Ve třídě jí nikdo nedal učebnice ani rozvrh.
Ignorace, obtěžování a zdemolované auto
Rodiče se pak Dorothy ptali, jestli nechce jít raději někam jinam. Odmítla to. Věřila, že když ji lépe poznají, budou se k ní chovat jinak. Následující den ale onemocněla. Ve škole se tak ukázala až za týden. Tentokrát na ni nečekal žádný dav. Učitelé a spolužáci Dorothy okázale ignorovali. Šokovalo je, že se vrátila.
Musela sedět úplně vzadu a snášet obtěžování. Ale i to vydržela. Když však někdo o pár dní později zdemoloval jejich auto, rozhodla se odejít. Nebyl to totiž útok na ni samotnou, ale na její rodinu. Ve studiu pokračovala v Yeadonu, kde byla plně integrovaná škola. Její rodiče si přáli, aby nepovažovala všechny bělochy za špatné. Po střední absolvovala obor psychologie na Johnson C. Smith University.
Satisfakce se dostavila po letech
Po absolvování vysoké školy se Dorothy přestěhovala do New Yorku, kde začala pracovat s týranými a zanedbávanými dětmi. Po několika letech se vrátila do rodného Charlotte, kde se věnovala neziskové organizaci pomáhající dětem z rodin s nízkými příjmy.
V roce 2006 ji čekalo milé překvapení. Obdržela e-mail od Woodyho Coopera, který byl jedním z chlapců na oné fotografii. Omluvil se jí a pozval ji na oběd. Již dávno mu odpustila, zároveň ho však požádala, aby se o svůj příběh podělil s ostatními. O dva roky později dostala od guvernéra Mikea Easleyho ocenění za pomoc při integraci státních škol v Severní Karolíně. Největší třešničkou na dortu byl ale fakt, že škola Harryho Hardinga po ní pojmenovala svou knihovnu. A to se u žijících osob stává jen velmi zřídka.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Dorothy Counts
Rarehistoricalphotos.com: Dorothy Counts - The teenager who challenged the segregation, 1957
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
