Facebook
Instagram
Ženy v aréně? Neobvyklá, ale ne nereálná věc. Při představě gladiátorů se nám pravděpodobně vybaví silní trénovaní muži, kteří buď dobrovolně, nebo z vůle svého pána a majitele vstupovali do arény, aby bojovali někdy i na život a na smrt. Koho by ale napadlo, že se před diváky takto objevovalo i něžné pohlaví?
I když to nebylo tak časté, do římské arény se dostávaly i ženy. A stejně jako v případě mužů, mohly to být buď otrokyně, kterým nezbývalo nic jiného než se podrobit vůli svého pána, nebo válečné zajatkyně, hlavně Keltky. A pak také ty ženy, které si tuto roli zvolily dobrovolně, třeba pro vyrovnání dluhů své rodiny nebo ze strachu z trestu, když provedly něco zlého.
Gladiátorky z vyšších vrstev
Šlo hlavně o ženy z nižších vrstev, ale pro zábavu a patrně i z nudy se do role gladiátorek čas od času, i když velmi výjimečně, vžily také ženy z okruhu samotných senátorů. O tom, zda se jejich zápasy odehrávaly podle skutečných a drsných pravidel, bychom se mohli jen dohadovat.
Žena a násilí?
A jak vlastně byly takové zápasy přijímány společností? Vlastně celkem rozporuplně. Jedni se ženám v aréně posmívali a jejich zápasy brali spíš jako my dnes cirkusová představení. Jiní se obdivovali jejich odvaze, síle a schopnosti vyrovnat se mužům v chladnokrevném zabíjení, ale také tomu, že dokázaly přijmout porážku a s ní spojenou smrt.
Další se ale pozastavovali nad tím, že role ženy by měla být docela jinde než v tom, aby se chtěla vyrovnat mužům a dobrovolně si místo hedvábných šatů oblékala zbroj. Římský satirik Juvenál se v jednom ze svých textů nad ženskými souboji pozastavil: „Jakou skromnost můžete najít u ženy, jež nosí přilbu, jež se odcizila svému rodu a místo toho vyznává násilí?“ Co člověk nebo skupina lidí, to názor. A ženy se zatím připravovaly na další souboj, při kterém tekla krev...
Slavné gladiátorky
Ať už se veřejnost na přítomnost žen v gladiátorské aréně dívala jakkoliv, minimálně dvě z nich si vydobyly takovou úctu, že tehdejší společnost považovala za vhodné zaznamenat zprávu o jejich souboji vytesáním do kamene. Podle nápisu, který vyobrazení dvou gladiátorek doprovází, šlo o Achilii a Amazonku, což bylo zároveň označení, které Římané používali obecně pro bojovnice už od šestého století před naším letopočtem. Obě ženy se podle této dávné zprávy v aréně zachovaly hrdinsky a bojovaly tak statečně, že mohly kolbiště opustit živé, což by se při nepřízni diváků nebo špatném výkonu alespoň jedné z nich stát nemohlo...
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Ženy v aréně
Kamenná deska dává historikům také jasnou zprávu o tom, že ženy pravděpodobně nebyly nijak zvlášť šetřeny oproti mužům, jejich výzbroj byla v podstatě stejná. Také výcvik se podle všeho příliš nelišil. Ženy, které byly nuceny bojovat, se stávaly majetkem gladiátorské školy, žily v jejích zdech a většinou se ven živé nedostaly...
Konec gladiátorek
Poslední zmínky o ženách, které se podobně jako jejich mužské vzory bily a zabíjely před zraky diváků, se datují kolem roku 200 našeho letopočtu. Právě tehdy byly jejich zápasy zakázány, mimo jiné i proto, že se kvůli jejich urputnosti a brutalitě postupně začal ve společnosti vytrácet obdiv k ženám jako něžným bytostem. A také ony samy se začínaly cítit mnohem silnějšími, než aby se dobrovolně stavěly do pozice bezpodmínečně podřízené mužům.
Císař chrání ženy
Pro zachování poměrů ve společnosti bylo nutné zasáhnout a zakázat předvádění síly něžného pohlaví. Jestli se o to přičinili více muži nebo samy ženy, se už asi nedozvíme. Pravděpodobné ale je, že konečný verdikt vydal císař Septimus Severus, který ukončil i krutá představení, v nichž hrály hlavní roli ženy.
O ženách gladiátorkách hovoří také seriál BBC Válečnice, který vysílá Česká televize.
Zdroje informací:
Wikimedia.org: Juvenalis, Gladiator
Česká televize: Válečnice: Gladiátorky
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
