Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Ivana s Markem se nedávno rozrostli o dalšího člena rodiny. Bylo to neplánované, a tak museli urychleně řešit, kde budou společně bydlet. Markova babička jim nabídla bydlení ve svém domě. Netušili však, že jim to přinese takové problémy...
S Markem jsme se znali poměrně krátkou dobu, když jsem zjistila, že čekám dítě. Marek se zachoval skvěle a stejně tak jeho babička, která nám poskytla střechu nad hlavou. Ale od té doby se chová, jako bychom byli její majetek.
Helena (65): Jen předstírám, že jsem šťastná babička. Ve skutečnosti mě časté hlídání vnoučat netěší
Zachránila nás babiččina nabídka
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, měla jsem docela strach, jak to Marek přijme. „Ale to je skvělé!“ zareagoval na moje oznámení a já jsem nebyla schopná říct nic jiného než hloupé: „Žádná interrupce?“ Nato mě chytil do náručí a zašeptal mi do vlasů: „Miluju tě, my to zvládneme!“
Za pár nás ale oba nadšení přešlo. Marek bydlel u rodičů, kam by se, ani při nejlepší vůli, další dva lidi nevešli. Byl v dětském pokojíku ještě se svým bratrem. A já měla další dvě spolubydlící ve sdíleném bytě. Stejný problém. A tu se nabídla Markova babička: „A co kdybyste šli bydlet ke mně? Sice bydlím na kraji města, Marek to bude mít dál do práce, ale v podkroví je maličký byt i s koupelnou, tam se srovnáte.“
A my to, s nadšením, přijali.
Neustále nás kontroluje
První měsíce soužití byly docela fajn a možná, že jsem tehdy dala já sama základ tomu, že babička pojala svoji úlohu tak, že ji pořád musím mít za zadkem. Poslední týdny před porodem jsem přivítala její občasnou pomoc s nákupem, úklidem, i mě bavilo si s ní povídat. Co jsem jako měla pořád dělat?
Pak se narodil náš syn. A babička svoji úlohu pomocnice ještě znásobila. „Koupila jsem ti plínky,“ a příště zase, „tady máš pár vitamínů, potřebuješ sílu.“
Problém byl hlavně v tom, že k nám pořád leze bez zaklepání. Vypadá to třeba takhle: Kojím a když ji slyším mezi dveřmi, křiknu: „Nemůžeš přijít později?“ Nemusí mě u toho sledovat, pro mě je to intimní záležitost. Stejně tak uložím večer malého do postýlky a jdu se osprchovat a kdo nestojí mezi dveřmi koupelny? Babička. Mám dojem, že kdybych otevřela dveře lednice, bude tam. Jediné, kde mě ještě nezastihla, bylo na záchodě.
Je s ní těžká domluva
Zajímavé je, že v žádných dveřích není klíč. Pravda, jsou staré, klíče se mohly poztrácet, ale… „Marečku, potřebujeme klíče ode dveří. Hlavně od bytu – a od koupelny by tak neuškodil…“ zkusila jsem poprosit partnera. Reakce byla překvapivá: „To ne, to nemůžu babičce udělat, bydlíme tady zadarmo, nemůžeme si takhle diktovat,“ prohlásil. „Ale ona je tady pečená vařená a mně je to nepříjemné,“ pokračovala jsem trochu důrazněji.
Nakonec se Marek nechal obměkčit a poprosil svoji babičku o klíč. „Nemám ho,“ prohlásila rezolutně. Když mi to Marek oznámil, tak jsem na to řekla, že povoláme zámečníka. Že potřebujeme soukromí – o které jsem babičku mnohokrát prosila, a marně.
Na to babička ten klíč někde vyštrachala a s kyselým obličejem nám ho předala.
Jenže si našla novou zábavu. Sleduje, kdy jdu s malým na procházku a hbitě za námi vyrazí, aby mi dala pár nevyžádaných rad. Jindy, když se vracíme, číhá za oknem a už volá: „Ivanko, koupila jsem malému krásné oblečky, přinesu ti je!“ a já ji musím vpustit k nám.
Mám ji docela ráda, vím, že se snaží – ale někdy jí mám plné zuby.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
