Facebook
Instagram
Rodičovství není jednoduché a každý má na něj jiný pohled. Někdo si nese šrámy z dětství a chce pojmout výchovu úplně jinak, než jeho rodiče, a jiný se řídí moderními metodami a trendy. Izabela je ten druhý případ, a jak vychovává syna její partner, ji neustále udivuje.
Když se mi před dvěma lety narodil syn Oliver (2), byla jsem jak šťastná, tak vyděšená. Jsem perfekcionistka a ráda dělám věci pořádně. Bála jsem se proto, jak budu zvládat jeho výchovu. Chtěla jsem, aby z něj vyrostl hodný a slušný kluk.
Načetla jsem si, co je pro dítě nejlepší
Proto jsem ještě v těhotenství nakoupila všemožné knihy o výchově. V obchodech je jich opravdu hodně a já netušila, co si přesně vybrat. Nakonec mi jiné matky poradily, co jim fungovalo a na co by nedaly dopustit. A tak jsem četla. Na konci těhotenství už jsem byla tak nabiflovaná, že jsem si byla jistá, že to nějak zvládneme.
Období vzdoru, nechuť k jídlu, odcházení ze hřiště nebo půjčování hraček. Věděla jsem, že toho je opravdu hodně, ale věřila jsem, že to nějak zvládneme bez toho, abychom z toho měli oba psychickou újmu. Byla jsem si jistá, že ho nikdy nechci praštit, nepřijde mi, že je to tak správně.
Partner tvrdí, že jedna přes zadek neškodí
Můj partner ale některé věci vidí jinak. Myslí si, že když je dítě neposlušné, nefunguje nic lépe než plácnutí přes zadek nebo přes ruku. Já s ním zajedno rozhodně nejsem. Podle mě je dítě také člověk a dovolovat si na slabšího, což dítě je, není ta správná metoda. Ukazuje to jen, že je rodič něco víc, a vytváří to tak mezi vámi toxický vztah.
Před pár dny jsem byla svědkem takové situace. Oliver byl rozdováděný a nešel uklidnit. Když po partnerovi hodil krabičku s jídlem, kterou jsme mu opakovaně říkali, ať nechá na pokoji, partner vyletěl a plácnul ho přes zadek a zakřičel na něj: „Co si to dovoluješ? Tohle je už prostě přes čáru. Nauč se poslouchat, když říkám ne, myslím tím opravdu ne.“
Přála bych si, aby se partner změnil
Já z toho byla hodně špatná. Vůbec bych tu situaci takhle neřešila. Zkusila bych si s ním promluvit a ukázat mu, že to může ostatní bolet. Rozhodně bych na něj nepoužila fyzické násilí. Byla jsem na partnera naštvaná, že to vidí jinak než já.
„Nesouhlasím s tím, co jsi udělal,“ řekla jsem mu večer. „A co jsem jako měl dělat? Nechat ho, ať mu to projde? Jen zkouší hranice a ty mu je vůbec nenastavuješ. Za chvíli bude nezvladatelný,“ dodal. Kdyby jen četl knihy, co já, věděl by také, jak na syna vyzrát bez toho, aby ho plácal.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
