Jana (35): Místo rovnocenného přátelství jsem dostala jen nekonečné fňukání a vysátou peněženku. Včasná stopka mi zachránila nervy

Kamarádka mi po rozvodu vysávala peněženku i energii. Včasná stopka mě zachránila, svěřuje se Jana
Zdroj: Gemini 3.1 Flash Image Preview

Když se její dlouholetá kamarádka zhroutila po rozvodu, neváhala jí nabídnout plnou podporu. Místo vděku se však dočkala jen nekončícího fňukání, nevrácených půjček a role bezedné peněženky. Rozhodnutí odmítnout další finanční injekci sice vedlo k tiché domácnosti, ale přineslo Janě úlevu, kterou už zoufale potřebovala.

Jana Jánská
Jana Jánská 21. 11. 2026 06:30

Když se Alice před půl rokem rozvedla, slíbila jsem jí, že tu pro ni budu. Známe se od střední školy, zažily jsme spolu první lásky, zkoušková období na vysoké i první pracovní neúspěchy. Braly jsme se jako sestry. Takže když mi tenkrát v slzách volala, že se Tomáš odstěhoval, neváhala jsem ani vteřinu.

Zrušila jsem všechny plány, nakoupila víno, čokoládu a jela k ní. Byla jsem připravená stát po jejím boku, dokud se z toho nedostane. Jenže jsem netušila, že se z mé ochoty stane samozřejmost a z našeho přátelství jednostranná povinnost.

Káva, kterou vždycky platím já

Začalo to nenápadně. Scházely jsme se dvakrát týdně v naší oblíbené kavárně v centru. Alice vždycky přišla s kruhy pod očima, povzdechla si a hned spustila. Mluvila o Tomášovi, o tom, jak je k ní nespravedlivý ohledně majetkového vyrovnání, o tom, jak se cítí osamělá a jak nemá peníze na nic jiného než na základní poplatky.

Poslouchala jsem, přikyvovala a snažila se jí dodávat odvahu. „To zvládneš, Ali. Jsi silná ženská, najdeš si lepší práci a všechno si sedne,“ říkala jsem jí, zatímco jsem míchala své už dávno studené cappuccino.

Když pak přišel číšník s účtem, Alice najednou začala urputně hledat něco v kabelce, nebo se podívala do telefonu s výrazem maximálního soustředění. Prvních pár týdnů jsem to brala automaticky. „To je dobrý, já to vezmu,“ řekla jsem a zaplatila obě kávy i její dort. Byla přece v těžké situaci. Ale po měsíci už z toho byl neměnný rituál. Ani se nesnažila předstírat, že by chtěla zaplatit. Prostě počkala, až vytáhnu kartu.

Večerní linka důvěry

Brzy se naše schůzky přesunuly i do virtuálního prostoru. Můj telefon zvonil klidně v jedenáct večer. „Jani, spíš? Já vím, že je pozdě, ale já to prostě nedávám. Představ si, co mi ten idiot dneska napsal,“ ozvalo se ze sluchátka, sotva jsem to zvedla.

A tak jsem seděla v posteli, unavená po celém dni v práci, a další hodinu poslouchala ty samé stížnosti dokola. Alice nechtěla radu. Nechtěla řešení. Chtěla se jen vyvztekat a já jí sloužila jako emocionální hromosvod. Ráno jsem pak vstávala do práce zničená a nesoustředěná, zatímco ona mi kolem poledne poslala zprávu: „Díky za včerejšek, jsi zlato, hned je mi líp.“

​Cítila jsem, jak se ve mně začíná hromadit frustrace. Kdy se mě naposledy zeptala, jak se mám já? Kdy se zajímala o to, že mám v práci nového šéfa, se kterým to není vůbec jednoduché? Všechno se točilo jen kolem ní.

Malé finanční injekce

Pak přišel další level. Jednoho odpoledne mi přišla zpráva: „Jani, prosím tě, nemohla bys mi do výplaty půjčit dva tisíce? Přišel mi nedoplatek za plyn a já vůbec nevím, z čeho to zaplatím. Hned jak mi přijdou peníze, tak ti to vrátím.“

Samozřejmě jsem jí ty peníze poslala. Byla to moje nejlepší kamarádka a dva tisíce mě nezruinují. Jenže výplata přišla a peníze se mi nevrátily. Místo toho se po třech týdnech objevila další prosba. Tentokrát šlo o tři tisíce na opravu pračky.

„Ali, a co ty dva tisíce z minula?“ zeptala jsem se opatrně, když jsme spolu volaly.

Na druhé straně zavládlo ticho. „Jéžiš, promiň, já na to úplně zapomněla. Hele, já ti to pošlu všechno najednou příští měsíc, slibuju. Jsem teď fakt na dně, nezlob se na mě.“ Její hlas zněl tak plačtivě, že jsem si okamžitě začala vyčítat, že jsem to vůbec vytáhla.

Peníze mi nevrátila ani další měsíc. Zato si na naši další schůzku přinesla novou kabelku. „Byla ve slevě, musela jsem si udělat aspoň nějakou radost, když mám ten život tak pod psa,“ vysvětlovala, když viděla můj pohled. Účet v kavárně jsem ten den platila zase já.

Konec mé trpělivosti

Zlom přišel minulý týden. Zrovna jsem měla volný večer a chtěla jsem si číst, když zazvonil zvonek. Byla to Alice. Vtrhla dovnitř s lahví vína – kterou jsem mimochodem platila před měsícem já, když jsme byly v supermarketu – a svalila se na můj gauč.

„Jani, já už nemůžu. Všechno na mě padá. Potřebuju vypadnout,“ začala bez pozdravu.

„Kam bys chtěla jet?“ zeptala jsem se s povzdechem a šla pro skleničky.

„Našla jsem takový úžasný wellness víkend v horách. Jsou tam meditace, jóga, přesně to, co moje zničená psychika potřebuje. Jenže to stojí osm tisíc a já to teď nemám. Nemohla bys mi to založit? Já ti to postupně splatím. Jsi jediná, na koho se můžu obrátit.“

Zůstala jsem stát uprostřed obýváku se skleničkami v ruce. Osm tisíc? Na wellness? Zatímco mi dluží pět tisíc na základních výdajích a účty za naše společné kávy a obědy už raději ani nepočítám?

„Ali, nezlob se, ale to ti půjčit nemůžu,“ řekla jsem a položila skleničky na stůl.

Zarazila se, jako bych jí právě dala facku. „Proč ne? Vždyť máš dobrou práci, ty přece s penězi problém nemáš.“

Ta samozřejmost v jejím hlase mě vytočila víc než samotná žádost. „Protože mi už dlužíš pět tisíc a protože nejsem tvoje banka! Snažím se tě podporovat, poslouchám tě po nocích, platím za tebe, kde se dá, ale wellness víkend si prostě musíš zaplatit sama, nebo tam nejezdit.“

Alice zrudla. „Já myslela, že jsi moje kamarádka! Nevíš, čím si procházím. Můj život je v troskách a ty mi vyčítáš pár stovek za kafe? Jsi hrozně sobecká, Jano. Od tebe bych takovouhle kudlu do zad nečekala.“

Vstala, vzala si kabelku – tu novou – a práskla dveřmi. Víno zůstalo na stole neotevřené.

Ticho po bouři

Od toho večera se mi neozvala. První dny jsem cítila obrovské výčitky svědomí. Možná jsem byla moc tvrdá. Možná jsem jí to měla říct jinak. Párkrát jsem vzala do ruky telefon, že jí napíšu a omluvím se za ten tón, ale pokaždé jsem ho zase položila.

Uvědomila jsem si totiž jednu hroznou věc – cítím neuvěřitelnou úlevu. Můj telefon večer nezvoní. Nikdo na mě nevalí hodiny negativní energie. Mám peníze, za které si můžu koupit kávu jen pro sebe, a nemusím u toho poslouchat, jak je svět nespravedlivý.

Stále na ni myslím a mrzí mě, jak to dopadlo. Ztratila jsem kamarádku, se kterou jsem prožila kus života. Ale pravdou je, že ta kamarádka zmizela už ve chvíli, kdy se rozvedla. Zůstal jen někdo, kdo potřeboval bezplatnou terapii a bezednou peněženku. A tu cenu za soucit už zkrátka platit nehodlám.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Vítejte u Ireny Obermannové

Vítejte u Ireny Obermannové

Související články

Další články