Petra (34): Kamarádka mě přemluvila ke společnému podnikání. Dodnes splácím dluhy, které udělala

Nikdy jsem nechtěla být jen zaměstnankyní. Vždycky jsem si představovala, že jednou budu mít něco svého – kavárnu, malý obchůdek, cokoliv, kde budu paní svého času. Když mi Jana, která je moje nejlepší kamarádka už od základky, navrhla, abychom si otevřely malé bistro, byla jsem nadšená.

Anna (24): S kamarádkou jsme se rozhodly pro zdravý životní styl. Vydrželo nám to přesně týden

S kamarádkou jsme rozjely podnikání

„Petro, pořád říkáš, že tě práce v kanceláři ubíjí. Máš cit pro lidi, já zase umím vařit a péct. Když spojíme síly, nemůžeme neuspět!“ řekla energicky.

Znělo to skvěle. Měly jsme podobné hodnoty i vkus. Obě jsme chtěly malé bistro s domácími koláči a klidnou atmosférou. Jana byla energická, kreativní a uměla lidi strhnout. Já jsem byla spíš ta, co všechno plánuje, počítá a drží se při zemi. Dohodly jsme se, že si vezmeme malý úvěr, každá dáme něco ze svých úspor a pustíme se do toho.

„Bude to místo, kde se budou lidé cítit jako doma,“ snila jsem, když jsme dlouho do noci spřádaly plány nad sklenkou vína.

První týdny byly hektické, ale krásné. Malovaly jsme, sháněly nábytek, vymýšlely menu. V den otevření jsme obě brečely dojetím, když přišli první hosté.

Adriana (25): Slib, který jsme si daly s kamarádkou, nás postavil před nejtěžší zkoušku

Nadšení vystřídala tvrdá realita

Zpočátku to vypadalo, že všechno půjde hladce. Hosté se k nám vraceli, chválili domácí koláče i atmosféru. Jenže podnikání není jen o úsměvech a dobré kávě.

Po pár měsících začaly přicházet první problémy. „Petro, musíme investovat do nové vitríny, tahle je malá,“ přesvědčovala mě Jana. „A taky bychom měly udělat profi web, všichni mají dneska hezké stránky!“

Souhlasila jsem, ale trvala na tom, že si vše musíme pečlivě spočítat. Jenže Jana byla čím dál impulzivnější. Začala objednávat drahé suroviny, domlouvala akce bez mého vědomí a často mi jen oznámila, že už „něco zařídila“. „Neboj, to se nám vrátí. Musíme být vidět!“ obhajovala se.

Já jsem ale viděla, jak se naše účetnictví začíná propadat do červených čísel. Třeba jeden měsíc nám chybělo skoro šedesát tisíc, protože Jana objednala nové vybavení a zaplatila marketingovou agenturu. Čím víc jsem tlačila na rozpočet a kontrolu výdajů, tím víc se mezi námi stupňovalo napětí. „Ty jsi pořád taková pesimistka, Petro! Kdybys mi víc věřila, už bychom byly jinde,“ říkala mi vyčítavě.

Eliška (27): Jako malé jsme si slíbily společnou svatbu. Já se ale vdávat nechci a kamarádka to bere jako zradu

První trhliny v našem přátelství

Nejhorší chvíle přišla, když mi zavolal náš dodavatel. „Už dva týdny čekáme na platbu za zboží. Vaše kolegyně slíbila, že to vyřídíte,“ řekl naštvaně. Byla jsem v šoku. O žádné nezaplacené faktuře jsem nevěděla.

Začala jsem procházet účetnictví a zjistila, že Jana některé platby odkládala, aby měla peníze na nové vybavení a reklamu. Když jsem ji konfrontovala, jen mávla rukou a dodala: „Však to nějak zvládneme. Hlavně potřebujeme růst!“

Začaly jsme se hádat čím dál častěji. Jednou jsme se pohádaly přímo v bistru před lidmi. „Jestli ti to vadí, tak to dělej sama!“ vyjela na mě Jana a odešla do zázemí. Stála jsem tam za pultem, fronta lidí a já měla chuť se rozbrečet.

Já jsem chtěla šetřit, ona utrácet. Já jsem chtěla mít přehled, ona improvizovat. Postupně jsme si přestaly rozumět.

Edita (26): Moje nejlepší kamarádka mě přemlouvala, ať se rozejdu s přítelem. Její důvod mě šokoval

Zůstala jsem v tom sama

Jednoho rána jsem přišla do bistra a Jana tam nebyla. Na stole ležel vzkaz: „Petro, nezlob se, ale já už to nedávám. Potřebuju pauzu. Věřím, že to zvládneš. Omlouvám se.“

Zůstala jsem na všechno sama, s dluhy, nezaplacenými fakturami a pocitem, že jsem přišla o nejlepší kamarádku. První dny jsem brečela, pak jsem začala zachraňovat, co se dalo. Volala jsem Janě, psala jí, prosila, ať se vrátí. Neodpověděla.

Musela jsem propustit brigádnici, omezit sortiment a začít si po večerech přivydělávat úklidem, abych měla na splátky. Dodavatelé chtěli své peníze. Banka mi dala poslední šanci na restrukturalizaci úvěru.

Nejhorší bylo, že všechny dluhy byly psané na mě. Jana byla jen tichým společníkem. Právníka jsem si dovolit nemohla. Rodiče mi vyčítali, že jsem byla naivní. Kamarádi mi nabízeli útěchu, ale nikdo mi nedokázal pomoct.

Štěpánka (36): Týden s kamarádkou na chalupě změnil náš vztah. A to kvůli výchově dětí

Požádala mě o druhou šanci

Trvalo rok, než se mi povedlo všechno jakž tak vyřešit. Změnila jsem koncept bistra, zaměřila jsem se na menší nabídku a přestala snít o expanzi. Každou korunu jsem obracela dvakrát. Pomalu jsem splácela dluhy, i když to znamenalo vzdát se dovolené, nového oblečení nebo volného času.

Jednoho dne se v bistru objevila Jana. Vypadala unaveně a nervózně. „Petro, můžeme si promluvit?“ zašeptala. Sedla si ke mně a rozplakala se. „Omlouvám se. Utekla jsem, protože jsem nezvládala tlak. Myslela jsem, že to půjde samo. Vím, že jsem ti ublížila. Můžu ti nějak pomoct?“

Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem ji obejmout, ale zároveň jsem cítila vztek. „Jano, potřebovala jsem tě tady. Kvůli tobě teď splácím dluhy. Nechci už s tebou podnikat, ale přeju ti, ať se ti daří. Už nechci být ta, která zachraňuje ostatní.“

Markéta (49): Setkání s kamarádkou mě šokovalo. Pamatuji si ji jako krasavici

Už bych s ní do toho nešla

Od té doby jsme se vídaly jen občas, spíš jsme jako známé než kamarádky. Bistro mi zůstalo. Je menší a skromnější, ale je moje. A hlavně – už nikdy nepodepíšu nic, co bych neměla pod kontrolou.

Podnikání s kamarádkou je něco úplně jiného než zajít si spolu na kafíčko. Dneska už si všechno hlídám sama. Smlouvy, peníze, rozhodnutí. Možná jsem opatrnější než dřív, ale po té zkušenosti vím proč.

Kdybych mohla vrátit čas, šla bych do podnikání znovu, ale jen sama za sebe. A Janě bych poděkovala. Naučila mě, že nejdůležitější je postavit se na vlastní nohy. I když to někdy bolí.

Theodora (34): Slepě jsem kamarádce kryla záda. Když jsem zjistila, s kým chodí, zůstala jsem v šoku

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].