Anna (24): S kamarádkou jsme se rozhodly pro zdravý životní styl. Vydrželo nám to přesně týden

Byl to jeden z těch večerů, kdy má člověk pocit, že by měl dát svůj život konečně dohromady. Seděly jsme s Klárou na lavičce v parku, popíjely sladkou limonádu a stěžovaly si na všechno možné – na školu, na únavu, na to, jak se cítíme pořád nějak bez energie.

Anna (31): Přišla jsem sice o přátele, ale život bez alkoholu a paření mi dává víc

Chtělo to změnu

„Víš co?“ řekla najednou Klára a narovnala se. „Začneme žít zdravě.“ Zasmála jsem se. „Myslíš jako… jíst salát a běhat v šest ráno?“ „Přesně tak,“ odpověděla vážně. „Budeme chodit běhat každý den. Žádné sladkosti. A budeme pít jen vodu.“

Chvíli jsme na sebe koukaly. Pak jsme si slavnostně plácly. „Tak platí. Od zítřka,“ řekla jsem.

Ten večer jsme šly domů s pocitem, že jsme právě udělaly důležité životní rozhodnutí.

Roman (35): V naší kuchyni vládne tofu místo řízků. Útěchu jsem našel u své ex, ale ne na dlouho

Zvládly jsme jedno kolečko

Setkaly jsme se brzy ráno u parku. Byla ještě trochu zima a tráva byla mokrá od rosy. Klára měla nové sportovní legíny a já tepláky a staré tenisky, které jsem už roky nepoužila. „Připravená?“ zeptala se. „Asi jo,“ odpověděla jsem.

Vyrazily jsme. Prvních pár minut jsem měla pocit, že to vlastně není tak hrozné. Vítr mi foukal do obličeje, park byl skoro prázdný a vzduch voněl ranní svěžestí. Dokonce jsme se i smály. Po deseti minutách už jsem funěla. „Jak... to... může... někdo... dělat... dobrovolně?“ vydechla jsem.

Klára na tom byla jen o trochu lépe. „Nevím,“ přiznala mezi nádechy. „Ale... prý... je to zdravé.“ Nakonec jsme doběhly jedno kolečko kolem parku a vítězoslavně jsme si plácly, jako bychom právě dokončily maraton.

Petra (35): Já se dřu, on tloustne. Bojím se, že mě zanedbaný přítel brzy přestane přitahovat

Další dny byly složitější

Druhý den nás bolely svaly tak, že jsme scházely schody bokem. Třetí den začalo pršet. Čtvrtý den jsme měly obě spoustu práce. Přesto jsme se pokaždé nějak dokopaly alespoň k malému běhu nebo rychlé procházce. Byly jsme na sebe docela pyšné.

„Vidíš?“ řekla Klára na pátý den. „My fakt vydržíme.“ „Jsme disciplinované,“ souhlasila jsem důležitě.

Sedmý den jsme se měly sejít jako obvykle u parku. Jenže ráno byla zima. Taková ta nepříjemná, vlhká zima, kdy se vám nechce ani vylézt z postele. Napsala jsem Kláře zprávu: „Nechceš dneska běžet až odpoledne?“ Odpověď přišla skoro okamžitě: „Ano. Prosím.“

Tereza (42): Dcera se rozhodla, že nežijeme dost zdravě a vyházela nám všechno jídlo. Tím ale překročila hranice

Mentální zdraví si musíme také hýčkat

Odpoledne jsem dorazila na místo srazu o pár minut později. Rozhlédla jsem se kolem, ale Klára nikde. Pak mi od ní přišla zpráva: „Jsem v kavárně na rohu.“

Chvíli jsem tam stála a dívala se na park. Lidé běhali po cestičkách, někdo venčil psa a pár sportovců v barevných bundách vypadalo nebezpečně odhodlaně. Pak jsem se otočila a zamířila do kavárny. Klára seděla u okna. Před sebou měla velký hrnek cappuccina a kousek čokoládového dortu.

Když mě uviděla, provinile se usmála. „Já vím,“ řekla rychle. „Ale poslouchej.“ Posadila jsem se naproti ní. „Dobře, poslouchám.“ Klára si lokla kávy a opřela se o židli. „Přemýšlela jsem,“ začala důležitě. „Zdraví není jen o běhání.“

„Není?“ podivila jsem se. „Ne. Je to taky o mentálním zdraví.“ Chvíli jsem na ni koukala. Pak jsem se podívala na dort. „A ten dort je?“ „Podpora psychické pohody,“ prohlásila vážně.

Hynek (31): Přítelkyně byla posedlá zdravou výživou. Když mě začala urážet kvůli steakům, utekl jsem

Našly jsme rovnováhu

Nevydržela jsem to a rozesmála jsem se. „Takže ty říkáš, že sedět v teplé kavárně a jíst dort je vlastně zdravé?“ „Přesně tak,“ přikývla. „Stres je přece nezdravý. A běhání v zimě mě stresuje.“

V tu chvíli přišla servírka. „Dáte si něco?“ zeptala se mě. Podívala jsem se na lidi běhající v parku. Pak na Kláru. A nakonec na ten čokoládový dort. „Jedno cappuccino,“ řekla jsem. „A… ten samý dort.“ Klára se vítězně usmála.

Seděly jsme tam skoro dvě hodiny. Povídaly jsme si o všem možném – o škole, o plánech na léto, o trapných historkách z minulosti. Smály jsme se tak nahlas, že se na nás pár lidí otočilo.

Někdy mezi dopitým hrnkem kávy a posledním drobkem dortu jsem si uvědomila, že se cítím vlastně skvěle. „Víš, co je ironie?“ řekla jsem. „Že jsme chtěly začít zdravě žít.“ Klára přikývla. „A místo toho sedíme v kavárně. A jíme dort.“

Chvíli jsme mlčely. Pak Klára pokrčila rameny a řekla: „Ale víš co? Já jsem dneska mnohem šťastnější než při tom běhání.“ Usmála jsem se. „Já taky.“

Možná jsme náš velký plán na zdravý život po týdnu trochu… upravily. Ale něco dobrého z toho přece jen vzešlo. Zjistily jsme totiž, že někdy je nejzdravější věc na světě prostě sedět s nejlepší kamarádkou, smát se a dát si k tomu kus dortu.

Lukáš (39): Manželka se zbláznila do běhání a teď do toho nutí i mě. Já chci ale dál lenošit na gauči

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].