Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeTereza si myslela, že se vdala z lásky a čeká ji spokojený život po boku milujícího manžela. Jenže postupem času se její vztah změnil v neustálou horskou dráhu plnou hádek, výčitek a manipulace. Když začala ztrácet samu sebe, přišel zlom – a Tereza se konečně rozhodla udělat krok, který jí vrátil sebevědomí i klid.
S Kryštofem jsme se seznámili na svatbě mé kamarádky z vysoké školy – Agáty. Byl to její bratranec. A protože jsme oba přišli na oslavu sami, nevěsta nás prozíravě posadila u stolu vedle sebe. Chvilka povídání, pak společný tanec na parketu. Jeden, druhý, další. Skvěle se nám povídalo. Navíc Kryštof opravdu rád a dobře tančil, což u mých dosavadních kamarádů nebylo tak samozřejmé. Společně jsme se bavili až do rána. A pak jsme si vyměnili telefonní čísla.
Byla jsem zaslepená láskou
Zavolal hned druhý den a pozval mě na kávu a dort do jedné útulné kavárny. A tak začala naše známost. Po necelých dvou letech chození mě Kryštof požádal o ruku a já jsem prstýnek s nadšením přijala. Těšila jsem se na svatbu, společné bydlení a budování naší společné budoucnosti.
Na začátku to byla idylka. A pak… Pak se to mezi námi začalo očividně kazit. Někde jsme ztratili schopnost spolu mluvit. Časem se Kryštof opravdu změnil. Jistě, i na začátku býval trochu impulzivní. Ale já, asi zaslepená láskou k němu, jsem si toho prostě nevšímala. Nebo jsem si toho možná všímat nechtěla?
Děsily mě jeho záchvaty vzteku
S postupem let to však bylo stále horší. Můj manžel nedokázal budovat klidný vztah. Život s ním byl neustálou houpačkou nálad. Někdy bylo dobře. To mě pak pozval do kina nebo do restaurace, jezdili jsme společně k rodičům nebo na chatu za městem, kterou se nám podařilo koupit. Častěji měl ale Kryštof ty své špatné nálady. To pak chodil uražený a na každý můj pokus o navázání rozhovoru reagoval vztekem a křikem, které vůbec neodpovídaly situaci.
„Ještě slovo a stěhuju se!“ křičel a třískal dveřmi od koupelny.
„Tak se odstěhuj!“ křikla jsem, ale v duchu už jsem hledala způsob, jak si ho udobřit.
A tak vypadal celý náš život. Každá větší hádka končila jeho teatrálním odchodem do ložnice nebo demonstrativním zavřením se v autě. A já? Chodila jsem za ním jako stín. Omlouvala jsem se. Vysvětlovala jsem. Vařila jsem jeho oblíbené masové kuličky v rajské omáčce, jen aby promluvil. Myslela jsem si, že to možná opravdu přeháním já. Možná je to všechno moje vina? Možná s ním neumím jednat, a proto se na mě uráží?
Protože jsem si moc přála, aby to mezi námi bylo dobré. Povahou jsem byla velmi smířlivý člověk a skoro s nikým jsem se nehádala. Jen s manželem jsem měla neustále problém. Kryštof byl mistr v tom, jak všechno obrátit. Vždycky měl pravdu. A já – příliš emocionální, přecitlivělá, složitá. Alespoň to tvrdil. Podle něj jsem vždycky dělala problémy já. Zvlášť když jsem od něj něco chtěla nebo vyžadovala. To jsem pak pro něj byla nestabilní.
Jeho chování bylo nepředvídatelné
Uplynulo deset let. Naše manželství připomínalo ruskou ruletu – nikdy jsem nevěděla, jestli bude daný den klidný, nebo jestli znovu uslyším tu nenáviděnou větu: „Možná už naše manželství nemá smysl, co?“
Bylo to jako obrovský kolotoč. Jednou nahoře, jednou dole. Vždycky jsem se snažila připravit na pády, předvídat další manželův krok. Ale nemělo to smysl. Proč? Protože jeho chování bylo prostě nepředvídatelné. Bylo zkrátka nelogické. Útok často přišel nečekaně. Jakákoliv hloupost ho dokázala vyvést z míry. To pak tvrdil, že bychom se měli rozejít.
Mezitím jsme vychovávali dvě děti, koupili jsme byt na hypotéku a… ztratili jsme se. Nebo jsem se možná ztratila já?
Kryštof pořád pracoval, pak chodil ven s kamarády a večer si jen stěžoval. Že děti křičí, že je polévka přesolená, že v televizi nedávají nic zajímavého, že já mám věčně kvůli všemu výčitky. Někdy jsem se opravdu cítila jako přítěž. Jako bych pro něj byla zbytečným břemenem. Jako by bylo velkým trestem, že se mnou vůbec je. Snažila jsem se ale tyhle emoce v sobě potlačovat. Předstírat, že je všechno v pořádku. Dělala jsem to nejen pro sebe, ale i pro děti.
Protože ony přece potřebovaly klid, oporu, pocit bezpečí. Musely cítit, že jsou milované. Nemohla jsem dopustit, aby nálady jejich otce ovlivňovaly jejich pocit štěstí. Vždyť v dětství si člověk vytváří vzorce chování. A jaké vzory měly z domova ony? Vždyť dokonale viděly naše tahanice, cítily všudypřítomné napětí, nasávaly tu podivnou atmosféru. Nedokázala jsem s tím ale nic dělat.
Návrat do práce mě nakopl
Myslela jsem si, že každodenní život nezvládnu a dětem neposkytnu tu správnou oporu. Léta strávená s Kryštofem otřásla mým sebevědomím. Někdy jsem sama přemýšlela, kam se poděla ta veselá holka s hlavou plnou plánů a snů o budoucnosti. Co se se mnou za všechny ty roky stalo? Proč už jsem nedokázala být taková jako dřív?
Všechno se začalo měnit, když jsem se po rodičovské dovolené vrátila do práce. Poslední roky se můj život točil kolem domova a dětí. A samozřejmě manžela a jeho věčných výčitek a nálad. Teď jsem se konečně mohla od toho všeho alespoň na chvíli odpoutat a získat zdravý odstup.
Dostala jsem se do fajn kolektivu. Mezi kolegyněmi – normálními, podporujícími, vřelými – jsem se zase začala cítit… sama sebou. Tou dřívější Terezou. Tou, která znala svou hodnotu, byla nezávislá a uměla si stát za svým.
„Terko, ty jsi super ženská, jen se pořád všeho tak bojíš,“ řekla mi jednou Kačka z účtárny.
„Vážně?“ vykoktala jsem. Zpočátku jsem slova kolegyně vůbec nechápala, ale ona nepolevila.
„Jasně, že jo. Víš, že v sobě máš sílu?“
Nejdřív jsem se zasmála. Ale ta slova ve mně zůstala. Jako ozvěna. Začala jsem víc chodit ven. Začala jsem říkat „ne“. Začala jsem se neomlouvat za věci, které jsem neudělala. Získala jsem větší sebevědomí. A víru, že mám vliv na realitu kolem sebe. Že nejsem jen loutka bez vlastní vůle, která musí se všemi souhlasit.
Neustoupila jsem
Vzpomněla jsem si na to, co se během let manželství vytratilo někam na okraj mého vědomí. Že jsem důležitá a mám právo vyžadovat od ostatních, aby mě respektovali. A Kryštof si toho všiml. Jednoho dne jsme se pohádali, protože jsem vyzvedla děti od jeho matky příliš pozdě.
„Ty se opravdu nehodíš na matku. Mám toho dost. Možná bychom to měli konečně ukončit,“ řekl ledovým tónem.
Myslel si, že ustoupím. Jako vždycky. Nejspíš čekal pokání a omluvy. Ale tentokrát ne. Teď jsem se mu podívala přímo do očí a odpověděla: „Máš pravdu. Taky si to myslím.“
Ztichl. Díval se na mě, jako bych právě řekla, že jsem vyhrála ve Sportce. „Cože?“
„Říkám, že si taky myslím, že to musíme ukončit. Jenomže já to udělám bez křiku a dramat. Prostě se rozejdeme.“
Poprvé jsem si vedle něj nesedla a nezačala se omlouvat za cizí viny. Šla jsem do kuchyně a uvařila si heřmánkový čaj. Ruce se mi netřásly.
Podala jsem žádost o rozvod
Od toho dne už bylo jen tišeji. Kryštof si asi myslel, že žertuji. Týden chodil po domě a snažil se vyprovokovat další hádky. Neodpovídala jsem. Pak se zeptal sám: „Ale ty jsi to nemyslela vážně, že ne?“
Myslela. A víc než kdy jindy. Sbalila jsem mu věci a řekla mu, ať se odstěhuje. Podala jsem žádost o rozvod. Nevztekala jsem se, nebrečela jsem. Moje děti měly vidět, že máma umí být silná. Že se člověk nemusí bát křiku, když má v srdci klid.
Kryštof zavolal po dvou týdnech: „Víš… možná jsme se unáhlili? Možná to zkusíme ještě jednou?“
„Ne, Kryštofe,“ odpověděla jsem. „Já už jsem to zkoušela dostkrát. Teď zkouším něco jiného. Teď se snažím být šťastná.“
A poprvé, co jsem ho znala, neměl odpověď. Nekřičel. Nevyhrožoval. Mlčel. Teď už vím, že samota s úctou k sobě samé je lepší než vztah s člověkem, který v nás jen vyvolává pocit viny.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
