Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jana cítí, jak se rozdíly mezi ní a manželem prohlubují. Ona si libuje v samotě a klidu, stačí jí jedna kamarádka. On je obklopen přáteli a má nespočet koníčků. Společně tráví málo času. To by je nakonec mohlo rozdělit.
Nikdy bych o sobě neřekla, že jsem nudná. Jenže čím déle jsem vdaná, tím častěji mě tahle myšlenka napadá. Můj manžel je neustále v pohybu, má kolem sebe lidi, pořád něco plánuje a jezdí na akce. Já mám jednu kamarádku, pravidelné plavání a večery, kdy sedím doma a přemýšlím, kdy jsme se vlastně začali tak míjet.
Manžel byl vždy ten aktivní
Když jsme se poznali, přišlo mi jeho nadšení pro všechno možné strašně přitažlivé. Jezdil na kole, v zimě na běžkách, o víkendech vyrážel na túry, večer občas zmizel na schůzku country klubu, kde se zpívalo, hrálo a smálo. Byla jsem ráda, že mám po boku aktivního chlapa, který nezakrní na gauči.
Tehdy jsem ještě měla pocit, že jsme jeden tým. Já se chlubila spíš tím, že jsem kavárenský povaleč, ale jak se zdálo, nevadilo mu to. Jenže roky běžely a rozdíly mezi námi se začaly zvětšovat.
Mám ráda klid
Nikdy jsem nebyla typ, co potřebuje neustále společnost. Stačí mi klid, rutina, pár jistot. Mám jednu blízkou kamarádku, se kterou si zavoláme, občas zajdeme na kávu. Společně jsme se vídaly, když naše děti rostly a dělaly si společnost. Dvakrát týdně chodím plavat. To je můj malý rituál, kdy mám pocit, že dělám něco pro sebe. A tím to víceméně končí.
Nepotřebuji víc – nebo jsem si to aspoň dlouho myslela. Manžel naproti tomu pořád něco plánuje. Někdy mě pozve, ale většinou je jasné, že to není úplně pro mě. Buď bych nestíhala tempo, nebo bych tam byla za tu tichou, co jen přikyvuje a čeká, až to skončí. Kdysi jsem s ním vyrážela, ale pak jsem byla hodně s dětmi doma a vlastně se mi ani moc nechtělo.
Už netrávíme čas společně
Čím déle to trvá, tím víc mě to trápí. Ne snad proto, že bych mu jeho koníčky nepřála. Naopak – obdivuji ho za to, jak je společenský, jak má kolem sebe lidi. Pořád hledá něco nového a vypadá spokojeně.
Ale někde cestou se vytratilo „my“. Společné víkendy, obyčejné procházky, večery, kdy jsme si jen tak povídali. Teď mám pocit, že se potkáváme mezi jeho aktivitami.
Nic nedělám
Někdy se přistihnu, že mu tiše závidím. Tu jeho přirozenou lehkost, s jakou žije. Když mám volno, často ani nevím, co s ním. Nejčastěji se vrhnu na úklid. A pak se za to sama před sebou stydím. Připadám si vedle manžela fádní, nezajímavá, jako někdo, kdo mu nemá co nabídnout. Když se mě někdo vyptává, co dělám, prakticky se červenám.
Zkoušela jsem si najít nové zájmy. Přihlásila jsem se na kurz, kam jsem nakonec přestala chodit. Plácat si keramiku mezi rozvedenými ženami mi připadalo patetické. Italština mě bavila jen chvíli, taky jsem si připadala ve třídě mezi mladšími lidmi nepatřičně.
Říkala jsem si, že začnu víc cestovat s kamarádkou, ale každá máme jiný rytmus, jiné starosti. A hlavně – já vlastně netoužím po tom být pořád někde. Jen bych chtěla, aby manžel občas byl se mnou. Samozřejmě ne z donucení.
Může moje manželství skončit?
Když jsem se mu jednou pokusila naznačit, že mi chybí společný čas, odpověděl, že přece můžu jet kamkoliv s ním. Že mě nikdo nevylučuje. Jenže to není totéž. Nechci se k jeho životu jen připojovat jako host a často i jako přítěž. Chtěla bych, aby měl chuť vytvořit i něco, co bude patřit jen nám dvěma.
Nevím, jestli jsem nudná. Možná jsem jen jiná. Klidnější a pomalejší, mám ráda samotu. A možná jsme se v průběhu let posunuli každý jinam, aniž bychom si toho včas všimli. A bojím se, že jestli s tím něco neuděláme, zůstanu doma sama nejen o víkendech.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
