Laura (66): Odkdy manžel odešel do důchodu, začal počítat peníze a každý krajíc chleba. Takhle se nedá žít

Od té doby, co šel Eduard do důchodu, se náš byt změnil. Už to není to klidné místo. Nejdřív šlo o drobnosti, ale teď už manžel ve stole schovává sešit, do kterého si zapisuje snad všechno. Sleduje, kolik šálků čaje vypiju a kolik krajíců chleba sním. Mám pocit, že se snaží udržet kontrolu nad světem, který se mu po odchodu z práce rozpadl. Jenže já se ve vlastním bytě cítím jako host, který bez dovolení nesmí ani otevřít lednici.

Kristýna (65): Manžel chtěl, abych v důchodu jen vařila a uklízela. Já si ale chci užívat života, klidně i bez něj

Nepoznávám svého muže

Jednou mě Eduard zaskočil otázkou, jestli jsem opravdu snědla čtyři krajíce chleba. Přepočítal bochník a nesedělo mu to. Když jsem se ho zeptala, jestli si to vážně zapisuje, odsekl, že si pro pořádek vede záznamy. Prý si nemůžeme dovolit plýtvat. „Měl bys mi začít dávkovat i vzduch,“ řekla jsem mu trpce.

Místo aby se v penzi učil italsky, jak o tom léta mluvil, stal se z něj účetní a odborník na krajíce chleba. Odešla jsem z kuchyně s pocitem, že svého muže po všech těch letech vůbec nepoznávám.

Zavolala jsem naší dceři Karolíně, abych se jí vypovídala. Jenže ona to zlehčovala a tvrdila, že se táta jen nudí. Navrhovala kroužek šachů nebo klub seniorů, jako bych byla jeho animátorka, a ne manželka. Když řekla, že jsem možná jen přecitlivělá a hledám problémy tam, kde nejsou, raději jsem hovor ukončila. Cítila jsem se na všechno strašně sama a nepochopená vlastní rodinou.

Eliška (68): Soused mi spravil stoličku a ukázal, že život v důchodu ještě nekončí

U souseda jsem se cítila fajn

Potřebovala jsem vypadnout, a tak jsem šla ven pod záminkou vyhození smetí. Na chodbě jsem potkala souseda Jardu, který se na mě usmál a pozval mě na kávu. U něj v kuchyni to bylo jiné – žádné sešity, žádná kontrola, jen vůně kávy a klid.

Jarda si hned všiml, že mám smutné oči. Opatrně se mě zeptal, co se děje. Rozpovídala jsem se a on mě trpělivě poslouchal. Tuto chvíli přerušil až Eduardův telefonát. Nepříjemně se vyptával, kde se toulám. Musela jsem se vrátit, i když se mi do bytu, kde se počítá každý lok čaje, vůbec nechtělo.

Kristýna (69): Co jsem v důchodu, rodina na mě neměla čas. Moje samota zmizela, když mi syn koupil notebook

Nevydržela jsem to

Doma Eduard opět seděl u stolu se svým sešitem a hned na mě vystartoval, že se potloukám po sídlišti. Přiznala jsem mu, že jsem byla u Jardy na kávě a že jsme si normálně povídali. Obvinil mě z nevěry, ale já mu jen klidně řekla, že jsem se u souseda konečně mohla svobodně nadechnout.

Vysvětlila jsem mu, že mě dusí, jak vše neustále přepočítává a kontroluje každý můj pohyb. On se na mě jen mlčky díval, jako by mě slyšel poprvé v životě.

Večer jsem si sbalila kufr, který ještě voněl starými dovolenými. Na stůl jsem položila dopis. Eduardovi jsem v něm vysvětlila, že neodcházím kvůli tomu, že bych ho neměla ráda, ale proto, abych znovu našla samu sebe. Potřebuju čas, abych se přestala bát vlastního domova. Pak jsem nastoupila do autobusu a odjela ke Karolíně. Zatím nevím, jestli se někdy vrátím, ale vím, že jsem to musela udělat.

Květa (67): Dcera mi jezdila pomáhat každý den. Šokovalo mě, když mi po jejím ochodu chyběly peníze

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].