Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jiřina přišla před rokem o manžela a všichni si nejspíš mysleli, že zbytek života prožije sama. Jenže osud to zařídil jinak. Na poznávacím zájezdu potkala sympatického muže, se kterým se znovu naučila smát a radovat. Bohužel její dospělé děti nemají pro nový vztah své mámy pochopení. Jiřina je jejich postojem dost zklamaná.
Ještě před rokem jsem si myslela, že už mě nic hezkého v životě nečeká. Můj muž zemřel náhle, po čtyřiceti společných letech. Strašně mě to sebralo, přála jsem si dokonce odejít za ním. Bylo to, jako by mi někdo uřízl kus těla. Mlčky jsem sedávala doma, odmítala návštěvy, neměla sílu ani chuť jít mezi lidi. Až mě zachránila jedna kamarádka.
Na stará kolena jsem zažila zázrak
Dlouho mě přemlouvala, abych s ní vyrazila na poznávací zájezd do Rakouska. Do oblasti Solné komory, kterou jsem vždycky chtěla vidět, jenže s manželem jsme to nestihli. „Aspoň změníš prostředí, přijdeš na jiné myšlenky,“ říkala. Nebyla jsem na autobus plný důchodců zvědavá, ale nakonec jsem souhlasila. A nelitovala.
Nejenže jsem viděla spoustu krásných míst, opravdu přišla na jiné myšlenky, ale potkala jsem tam jednoho velmi sympatického pána. Petr seděl v autobuse za námi. Zaujalo mě, jak je zdvořilý. Nabídl nám dokonce svůj vlastnoručně upečený štrůdl. A když jsme se s ním daly s kamarádkou do řeči, byl neskutečně vtipný. Po opravdu dlouhé době jsem se ze srdce smála a bylo mi hezky.
Nečekaly, že budu zamilovaná babička
S Petrem jsme si na konci zájezdu vyměnili čísla a já tajně doufala, že se brzy ozve. Zavolal hned druhý den a od té doby se pravidelně sházíme. Petr za mnou jezdí každý víkend do Prahy. Užíváme si procházky i výlety za kulturou. Znovu mi je hezky a dělá mi dobře, že i já jsem ještě pro někoho zajímavá. Žádné velké závazky ale neplánujeme. Petr je vdovec a také si nechce nechat vzít soukromí. Je pro nás důležité, že si rozumíme, máme podobné zájmy, dokážeme se spolu smát i mlčet.
Vypadalo by to tedy jako idylka. Jenže problémem jsou moje děti. Místo aby mi přály trochu radosti a byly šťastné, že nesedím doma a netruchlím, jsou z mé životní změny rozhozené. Nejspíš si myslely, že dožiju jako osamocená bába.
„Mami, fakt ti to přeju, ale… Nemůžeš teď zanedbávat vnoučata,“ vyčetla mi nedávno dcera. Přitom jsem roky dělala chůvu na plný úvazek. A jakmile jsem se nadechla k odpovědi, už mi volal syn: „Hele, a znáš ho fakt dobře? Není to nějaký podvodník, co jde jen po tvém majetku? Víš, jak to dneska chodí. Lidé se nechají opít rohlíkem a přijdou o byt.“
Zůstala jsem sedět v kuchyni s telefonem v ruce a nevěděla, jestli mám brečet, nebo se smát. Opravdu si myslí, že jsem stará hloupá bába, co nemá už na nic nárok? Že nepoznám, co je falešné, a co opravdové?
Mám právo na lásku
Jasně jsem jim řekla svůj názor. Jenže jejich výčitky a připomínky neustaly. Místo, abych si užívala hezkých chvil, je mi smutno. Smutno z dětí, které jsou už dospělé, přitom se chovají jako malé a vyžadují, abych pro ně fungovala naplno.
Opravdu jsem doufala, že budou rádi, že nejsem smutná vdova, co jen přežívá. Každopádně jsem rozhodnutá, že tohle štěstí si vzít nenechám. Protože na lásku není nikdy pozdě. Ani v sedmdesáti.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
