Facebook
Instagram
Karolína má nelehké životní období. Před časem jí zemřel manžel, kterého hluboce milovala. Poté ale zjistila, že něco cítí k jeho bratrovi. Jde o vzájemnou lásku, i když v dané situaci nepatřičnou. Rodina a okolí to Karolíně dávají najevo.
Pavlova smrt otřásla mým životem neuvěřitelným způsobem. V jediném okamžiku jsem ztratila nejen manžela, ale i nejlepšího přítele. Spolu s ním zmizel můj klidný život, pocit bezpečí i jistota, že mám někoho, kdo bude vždy po mém boku.
Švagr mi rozuměl
Každý den po jeho odchodu byl plný bolesti, která se zdála být nekonečná. Jedinou osobou, která mě mohla pochopit, byl Pavlův bratr Kryštof. Vždy jsme si rozuměli a teď pro mě byl něčím víc než jen oporou v těžkých chvílích. Začala jsem si uvědomovat, že mezi námi vzniká něco, co jsem si dříve nedokázala představit.
Moje setkání s Kryštofem byla plná smutku. Někdy jsme spolu seděli celé hodiny, aniž bychom promluvili. Cítila jsem, že chápe moji bolest lépe než kdokoliv jiný. Oba jsme totiž ztratili někoho, kdo pro nás tolik znamenal.
Postupem času se však něco začalo měnit. V jeho společnosti jsem cítila úlevu a všimla jsem si, že naše rozhovory se stále méně točily kolem Pavla. Mluvili jsme o sobě, našich zájmech a budoucnosti.
„Nevím, jak mám žít dál,“ řekla jsem, když jsem se dívala na Pavlovu fotografii na zdi. „Byl mou oporou, a teď mám pocit, že se všechno rozpadá.“
„Pavel pro mě také hodně znamenal. Ale nejsi sama. Máš mě a vždycky se na mě můžeš spolehnout...“ odpověděl Kryštof.
V jeho slovech bylo víc než jen útěcha. Podívala jsem se na něj a naše pohledy se na chvíli setkaly. V té krátké chvíli jsem pocítila něco, co jsem si nechtěla přiznat ani sama sobě. Možná to, co cítím ke Kryštofovi, je víc než jen přátelství...
Nebyl mi lhostejný
Po každém setkání s Kryštofem jsem byla rozpolcená. Na jedné straně jsem ve svém srdci stále měla Pavla, na druhé straně jsem si svůj život nedokázala představit bez Kryštofa. A on to zřejmě měl stejně.
„Karolíno...“ pronesl vážně jednoho dne a hlas se mu začal třást. „Musím ti něco říct. Od té doby, co Pavel odešel, jsem si uvědomil, že už nemůžu potlačovat to, co k tobě cítím...“
Byla jsem v šoku. Věděla jsem, že mezi námi něco je, ale nebyla jsem připravená na to, že to Kryštof přizná. Cítila jsem sice úlevu, ale stejně mě tížila vina.
„Pavel byl můj manžel, milovala jsem ho a hrozně mi chybí, ale teď..." nedořekla jsem. Měla jsem strach ze svých pocitů.
„Také jsem z toho zmatený, ale nemůžu ignorovat to, že tě miluji...“ dodal.
Už z toho nešlo vycouvat. Řekl přesně to, co jsem cítila také...
Všichni o nás mluvili
Snažili jsme se to ukrývat, ale náš vztah stejně začal budit podezření mezi rodinou a přáteli. Čím víc času jsem trávila s Kryštofem, tím víc pozornosti jsme přitahovali.
Drby se po našem malém městě šířily jako lavina. Jednoho dne mě na ulici zastavila rodinná známá a se zjevnou nelibostí pronesla: „Lidé říkají různé věci. Možná bys měla být opatrnější. Pavel si zaslouží úctu a takové řeči mohou nadělat spoustu škody.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Bylo to, jako bych spáchala nějaký neodpustitelný hřích. Jsou mé city ke Kryštofovi špatné? Opravdu jsem zradila Pavla tím, že jsem se zamilovala do jeho bratra?
Věděla jsem, že i Kryštof cítil ten tlak. I když se snažil být silný, viděla jsem, jak trpí. Byli jsme oba pod dohledem rodiny a přátel, ale největšímu odsouzení jsem stejně musela čelit já – jsem vdova a teď jsem si začala s bratrem svého mrtvého manžela...
„Slyšela jsem, co si lidé povídají,“ řekla jsem Kryštofovi jednoho večera. „Myslí si, že to začalo ještě před Pavlovou smrtí. Teď mám pocit, že jsem zradila jeho památku, a oni to jen potvrzují.“
„Lidé budou vždycky někoho pomlouvat,“ odpověděl klidně. „Ale nesmíme dovolit, aby jejich slova zničila náš vztah. Neboj se, společně to zvládneme.“
Už jsme nemohli předstírat, že se nic neděje
Pavlovi rodiče, kteří pro mě vždycky byli oporou, se začali chovat jinak, odtažitě. Věděla jsem, že je čas promluvit si s nimi. Rozhodli jsme se s Kryštofem, že k nim budeme upřímní. A domluvili jsme se na rodinném setkání.
Srdce mi bušilo, ruce se mi třásly. Chvíli bylo ticho, které jsem se bála přerušit. Nakonec se Kryštof odvážil promluvit.
„Nebylo to plánované, ale Karolína a já se milujeme...“ pronesl.
Tchyně na nás zírala v šoku. „Jak jste jen mohli...“ zašeptala.
„Pavla jsem milovala a vždycky budu...“ odpověděla jsem se slzami v očích. „Ale život jde dál. Teď cítím, že s Kryštofem mohu být šťastná. Prosím, zkuste to pochopit.“
Tchán mlčel, ale jeho pohled řekl vše.
„Pavel si nezaslouží, aby byla jeho památka takhle poskvrněná,“ řekla tchyně a kolem stolu zavládlo ticho, z kterého se mi málem udělalo špatně. Měla jsem pocit, že se můj svět zhroutil. Všechno se zdálo být tak vzdálené a cizí. Nemohla jsem ale ignorovat své city, přestože to znamenalo zklamat rodinu.
„Nikdy jsem si nemyslela, že po Pavlovi najdu lásku,“ řekla jsem tiše. „Ale i když je těžké to přiznat, vím, že chci být s Kryštofem...“
Kryštof se na mě něžně podíval a vzal mě za ruku. Tehdy se tchyně s tchánem sebrali a odešli.
Vím, že náš život nebude jednoduchý, že nás odsoudí nejen naše okolí, ale také rodina. Ale jsme připraveni bojovat za naši lásku. A modlím se, aby to jednou pochopili všichni, kteří nás dnes odsuzují...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
