Facebook
Instagram
Juditina babička byla v rodině velmi důležitá. Když zemřela, Judita měla strach z budoucnosti. Z toho, jak dokáže žít bez babičky. Už se bát nemusí. Bydlí ve starém domě po babičce a je přesvědčena o její přítomnosti. Ví, že ji nadále hlídá.
Byla jsem babiččinou jedinou vnučkou. Když jsem byla malá, starala se o mě. Když zestárla a byla nemohoucí, její péči jsem jí oplácela. A to až do posledního dne. Po babiččině smrti jsem měla strach z budoucnosti. Z toho, jak bez ní budu žít. Teď už vím, že je stále se mnou, takže žádný strach necítím.
Babička držela rodinu pohromadě
Dlouho jsem přemýšlela, k čemu bych babiččinu osobnost přirovnala, aby bylo patrné, jak důležitá pro nás byla. A napadlo mě jedno. Babička Agáta byla jako ten nejsilnější kořen mohutného stromu. Ten, skrze který proudí vláha a živiny. Přesně tak byla důležitá i v naší rodině. Každý z nás si k ní chodil pro rady, nebo se vybrečet.
Člověk od ní vždy odcházel s jasnou myslí a dobrým pocitem, že nic není ztraceno. Když se na babičce začal podepisovat věk, snažila jsem se jí být pořád poblíž. Měla jsem nutkavou potřebuji splatit vše, co pro mě a naši rodinu udělala. Jakmile ji ale odvezli do nemocnice, kde se její stav zhoršoval, dostala jsem strach.
Lékaři s námi jednali na rovinu. Babička už vlastně čekala jen na poslední vydechnutí. O to víc jsem se snažila za ní každý den docházet. Bylo to těžké, protože se zdálo, že jí přestávala sloužit i hlava. Občas mě nepoznala, nebo se mě bála a nevěděla, kdo jsem.
Neznámá síla mě dovedla k babičce
Než zemřela, ležela v nemocnici dva měsíce. Jednoho dne jsem měla shodou okolností domluvený malý zákrok ve stejné nemocnici. Babička byla o dvě patra výš. Věděla jsem, že už nemám čas se za ní stavit. Slíbila jsem si, že přijdu druhý den, abych ji pozdravila. Vyšla jsem před nemocnici, ale neodešla.
V hlavě se mi objevila silná myšlenka, abych šla za babičkou. Bránila jsem se jí a chtěla z nemocnice odejít. Bylo to tak silné, až by se dalo říct, že mě neznámá síla dovedla do jejího pokoje. Babička seděla upravená na posteli a uvítala mě vřelým úsměvem. Vypadala zdravě a já dostala naději. Nemluvila z cesty a pro každého člena z rodiny měla vzkaz.
Bylo to naposledy, co jsme se viděly. Tu noc babička zemřela. Ani nevíte, jak jsem byla ráda, že jsem za ní nakonec šla, byť to nebylo ze svobodné vůle. Když bylo po pohřbu a řešilo se, co s jejím majetkem, rozhodla jsem se, že se nastěhuji do jejího domu. Opět mě ovládala ona síla, která mě nutila to udělat.
Babiččina duše zůstala s námi
A já se vlastně ani nebránila. Měla jsem totiž pocit, že ta síla je babička. Tak, jako si mě přivolala do pokoje den před smrtí, stejně mě lákala do svého domu. Ona je v něm také. Hlídá mě a říká mi, co mám dělat. Určitě se ptáte, jak to dělá. Je to pomocí myšlenky. Vždycky mi něco vnukne a já vím, co mám dělat.
Bydlení v takovém domě by mohlo být strašidelné. A nebýt toho, že vím, že mě babi chrání, asi bych se také bála. Cítím však, že jsem v bezpečí a nic mi zde nehrozí. Po večerech otevírám babiččiny oblíbené knihy a nahlas čtu. Vždy mi dá nějaké znamení, že to vnímá. Třeba třikrát problikne žárovka nebo se pootevře okno. Jsem ráda, že i když tu není fyzicky, tak její duše zůstala. Myslím, že už se vážně ničeho nebojím. Ani smrti…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
