Romana (33): Dědovi jsem nemohla jít na pohřeb, ale stejně jsme se ještě setkali. Už vím, že nás hlídá

Viléma jsme si dlouho přáli, ale nedařilo se mi otěhotnět. O miminko jsme se snažili 6 let, než si k nám nakonec tenhle báječný chlapeček našel cestu. Možná i proto jsem se celé těhotenství bála, aby bylo vše v pořádku. Jako na potvoru nebylo, měla jsem zvýšené riziko preeklampsie, těhotenskou cukrovku i dlouhý a těžký porod. Ale byla jsem ochotna podstoupit cokoliv, abychom si ten náš zázrak přinesli domů.

Mohlo by Vás zajímat:

Zita (19): Po dědově smrti jsem přišla na to, že nás nikdy neopustil. Když je mi smutno, můžu s ním mluvit

Nechtěla jsem nic podcenit

Doma jsme měli kompletní výbavu, včetně monitoru dechu v postýlce. Neuměla jsem si bez něj představit život. Neustále jsem ho přemisťovala tam, kde zrovna Vilém spal, aby byl pod dohledem. Riziko syndromu náhlého úmrtí kojenců mě tak děsilo, že jsem měla nastudované všechny možné kurzy první pomoci. A neustále jsem kontrolovala, jestli Vilém dýchá. První dítě je vždy takový pokusný králík, člověk si testuje, co zná a umí, nebo neumí. Ale já se bála úplně všeho.

Než se Vilda narodil, nečekaně nám odešel milovaný dědeček. Byl vitální a energie měl na rozdávání, proto to byl pro celou rodinu šok. Tak strašně mi chyběl. „Dědečku, byl bys pyšný, jakého vnuka máš," šeptala jsem v porodnici pár hodin poté, co se Vilém narodil.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (27): Můj děda se mnou komunikuje i po smrti. Jednou mi to zachránilo život

Měla jsem divný sen

Nemohla jsem jít na jeho pohřeb, protože babička neskutečně vyváděla, že těhotné na hřbitov nepatří. „Nebudeš riskovat, že o to dítě přijdeš!" křičela na mě s výhružně vztyčeným ukazováčkem. „Prosím tě, co by se mohlo stát. Jsou to pověry," zlehčovala jsem její slova. Na pohřeb mi ale opravdu zakázala jít. A mě pak začaly sužovat výčitky, že jsem tam nešla.

Pár dní po porodu, když už jsem ležela večer v posteli, myslela jsem na mrtvého dědu. Proč jsem nešla na ten pohřeb? Jak jsem tohle mohla dopustit? Pod tíhou viny jsem usnula a zdál se mi divný sen. Viděla jsem postavu, která vypadala přesně jako děda.

Mohlo by Vás zajímat:

Evelína (23): Děda umřel, když jsem byla ve Francii. Věděla jsem o tom dřív, než mi to řekla mamka

Vzbudila mě záhadná postava

„Romanko, Romanko, probuď se. Netrap se tím, žes nebyla při mé poslední cestě," říkal chlácholivě. Jenže pak se tón jeho hlasu změnil. „Vilém, ten tě potřebuje, vzbuď se!" vykřikl děda ve snu.

Otevřela jsem oči a s myšlenkami na Viléma jsem vystřelila k postýlce. Chvíli se nic nedělo, ale pak začal monitor pípat, až se celý rozhoukal. Zatřásla jsem se synem a on v šoku vytřeštil oči. Nevím, co by se stalo, kdybych tam nešla. Na to nechci ani pomyslet. Jsem ale přesvědčená, že děda mi zachránil syna. A cítím, že ho hlídá stále.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Barbora (32): Chtěla bych vrátit čas. Mám pocit, že jsem ještě neměla být matkou

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.