Facebook
Instagram
Natálie si začala se svým šéfem. Oba se to sice pokoušeli ukončit, ale nemohli si pomoct. Vždy se k sobě vrátili. Všechno změnila tragická událost v jeho rodině.
Právě jsem dokončovala stáž ve velké korporaci a neměla jsem v úmyslu tam zůstat. Takže když mi zavolal přítel mé kamarádky a řekl, že v jeho firmě hledají grafického designéra, neváhala jsem ani chvíli.
Získala jsem novou práci
Byla to menší reklamní agentura v srdci města. Ve své kanceláři mě přivítal jeden z šéfů. Vypadal asi o deset let starší než já, byl oblečený v džínách a polo tričku. Potřásla jsem mu rukou. Když jsme se posadili a já se trochu uklidnila, mohla jsem si ho lépe prohlédnout. Byl to vysoký, tmavý blondýn s příjemným úsměvem, ale žádný Brad Pitt. Nebyl nadšený z mého malého množství zkušeností, ale souhlasil, že mě přijme na zkušební dobu. Měla jsem začít v pondělí.
„Vypadáte jako chytrá holka,“ řekl a podíval se mi do očí. „Uvidíme, jestli to zvládnete. A ještě něco, tady si všichni tykáme. Jsem Jirka... Tvůj přímý nadřízený, Radek, je na dovolené, takže tě přijímám já, ale on bude hodnotit, jak si vedeš a jestli u nás zůstaneš.“
Radek (39) mi pak řekl, že nikdy nechtěl být učitelem a teď mě musí hlídat. Nakonec jsem se zlepšila natolik, že už po mně nemusel opravovat práci. Po třech měsících jsem dostala smlouvu na dobu neurčitou. Ten den se Jirka (38) zastavil v naší kanceláři, aby něco probral s Radkem.
„Takže jsi to zvládla!“ poznamenal a dotkl se mého ramene.
„Ano, moc děkuji,“ odpověděla jsem. „Jen díky tobě.“
Zdálo se, že to byla jednoduchá výměna zdvořilostí, ale něco ve mně se změnilo. Nechápala jsem to, vždyť byl ženatý a měl děti. Jenže ten okamžik mě přiměl víc si všímat signálů. Úsměv, když vešel do místnosti, dotek ruky, když jsme jeli spolu výtahem, fakt, že když jsme se setkali na chodbě, zastavil se na krátký rozhovor...
Vyspali jsme se spolu
Líbil se mi čím dál víc, ale nikdy jsem si nedovolila něco začít. Možná jsem nevědomky vysílala nějaké signály. Každopádně to mezi námi jiskřilo, i když jsme si to nechtěli přiznat ani sami sobě. Trvalo to přes půl roku. Pak přišla firemní vánoční párty.
Nasedali jsme do taxíků, které nás měly rozvézt domů. Bylo kolem druhé hodiny v noci. Stála jsem před barem a poslouchala kolegyni Moniku (28), která vyprávěla nějaký pikantní vtip.
„Pojď,“ chytila mě za ruku, „Pojedeme jedním taxíkem s Jirkou.“
Monika bydlela na kousek od centra, takže vystoupila jako první.
„Kam teď?“ zeptal se taxikář a já mu řekla svou adresu. Jeli jsme mlčky. Před mým činžákem Jirka zaplatil a vystoupil se mnou.
„Pojďme se projít,“ řekl a objal mě kolem ramen.
Jirka neřekl ani slovo, já taky mlčela. Vlastně nedokážu říct, jak jsme se ocitli v mém bytě. A pak se stalo, co se stát muselo... Odešel nad ránem.
Nedokázali jsme s tím přestat
Sobotu a neděli jsem strávila přemýšlením nad tím, co bych měla udělat. Nebyla jsem schopná udělat jakékoli rozhodnutí, zejména to jediné rozumné – skončit v práci a zapomenout na Jirku. Následující týden jsem se snažila nevycházet z kanceláře, abych na něj nenarazila na chodbě. Ale tato taktika mi nepomohla. Jirka mi zavolal a zeptal se, jestli si se mnou může dát kávu.
„Cítím se jako prase,“ řekl, když jsme seděli naproti sobě v malé kavárně. „Cítím se vinen vůči tobě i vůči své ženě. Nejsem typ chlapa, který svádí mladé holky. Přesto na tebe nemůžu přestat myslet.“
Bylo mi ho líto. Měl to ještě těžší než já. Pohladila jsem ho po ruce...
Náš románek pokračoval dál. Prošla jsem všemi fázemi: od euforie, která mi pomáhala přežít těžší momenty, po lítost a zlost na Jirku. Třikrát jsem s ním skončila, ale jeho prosby mě vždycky obměkčily a znovu jsem se s ním setkala.
Loňské Vánoce jsem strávila s mámou, on samozřejmě byl se svou rodinou. Při štědrovečerní večeři mě napadlo, že až tady maminka nebude, zůstanu úplně sama. A rozbrečela jsem se jako malé dítě. Maminka byla vyděšená, ale nemohla jsem jí říct, že velkou láskou mého života je ženatý muž s dvěma dětmi. Všechno jsem svedla na stres v práci.
Romantický víkend nedopadl dobře
Nejbližší dva měsíce jsme se mimo práci nesetkali. Selhala jsem, když mi zavolal a řekl, že už hodinu stojí pod mým oknem. Pravděpodobně by to trvalo ještě dlouho, kdyby jeho dcera neonemocněla.
V létě jela Jirkova rodina k moři a já měla radost, že máme víkend pro sebe. V pátek jsme měli romantickou večeři v mém bytě. Když jsme se přesunuli do ložnice, Jirka vypnul mobil. Probudil mě zvuk zapínání telefonu. Sedla jsem si na postel, když Jirka zasténal.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se. Neodpověděl, běžel s mobilem do kuchyně.
„Volala jsi... Řeknu ti to později. Mluv... Bože... Co říkají doktoři? Je při vědomí? Přijedu co nejdřív... V které nemocnici? A Zuzanka? To je dobře. Zavolám, když vyrazím...“ říkal do telefonu.
Vrazili jsme do sebe ve dveřích. Odsunul mě a začal se rychle oblékat.
„Řekni mi, co se stalo,“ prosila jsem.
„Dcera včera večer ztratila vědomí, je v nemocnici, doktoři nevědí, co jí je. Žena mi volala celou noc... Jedu do nemocnice...“ řekl, na nic nečekal a vyrazil pryč.
Nikdy na něj nezapomenu
Čekala jsem celý víkend, ale neozval se. V pondělí nepřišel do práce. Byla jsem naštvaná. Mohl alespoň poslat krátkou zprávu. Bylo tak těžké si představit, že i já se bojím? Znovu jsem si připadala jako pouhý doplněk jeho života... Milovala jsem ho, chtěla jsem s ním založit rodinu, starat se o něj... ale cítila jsem se jako odpad.
Rozhodla jsem se to ukončit. Znovu. Nedostala jsem šanci říct mu to. On to skončil se mnou. V pondělí večer jsem našla zprávu v soukromém e-mailu.
„Natálko, je to pro mě velmi bolestivé, ale musíme se přestat vídat. Uvědomil jsem si to, když jsem jel ke své nemocné dceři. Nevím, jestli se uzdraví. Cítil jsem tehdy, že kdyby se stalo to nejhorší, nikdy bych se nezbavil pocitu viny. Nemůžu mít všechno. Mám rodinu, takže nemohu mít tebe, i když vím, že mi bude chybět tvůj úsměv, objetí a smysl pro humor. Vím, že to pochopíš. Před několika měsíci jsi mi přece řekla, že nemáme žádnou budoucnost a musíme se s tím smířit. Vždy na tebe budu vzpomínat. Jirka.“
Už jsem ho nikdy neviděla. Druhý den ráno jsem dala výpověď. Od té doby uplynul rok. Daří se mi docela dobře. Jsem na volné noze a mám někoho, kdo je pro mě důležitý. Přesto si myslím, že na Jirku nikdy nezapomenu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
