Facebook
Instagram
Judita po dlouhé době viděla kamaráda z dětství. Ani ne po hodině povídání ji začal přesvědčovat o svém vnímání světa. Požádal ji, aby zhlédla na internetu videa o víře, které propadl a díky níž věří ve svou nesmrtelnost.
Kamarád Marek byl na základní škole pohodář. Ještě jsme byli v kontaktu na střední a pár let potom. Po svatbě jsem se odstěhovala do Rakouska a náš svazek s Markem výrazně ochladl.
Po letech jsem se setkala s kamarádem z dětství
Každé léto se snažím trávit měsíc u rodičů, aby si užili vnoučata. Děti učím od narození česky, aby věděly, kde mají kořeny. Můj rakouský manžel je báječný a jsme spokojená rodina. Protože jsou moji rodiče již v důchodu, často nás ve Vídni navštěvují. Jsem ráda za to, že jsme udrželi pravidelný kontakt a vzdálenost pro nás není problém. Dovolím si tvrdit, že k sobě máme blíž než někdo, kdo žije jen pár kilometrů od sebe.
Toto léto ale bylo jiné. Po mnoha letech jsem se setkala se svým kamarádem z dětství. Marek se po rozvodu vrátil k rodičům. Podniká a jezdí po kraji za zakázkami, takže mu je jedno, kde má základnu. Marka jsem si pamatovala jako pohodového kluka, který byl technicky nadaný a nevěřil v nic, co nešlo změřit, zvážit, sáhnout si na to nebo logicky vysvětlit. Po pár minutách rozhovoru jsem si uvědomila, jak moc Marka změnilo posledních dvacet let.
Kamarád mi líčil, jak věří v nesmrtelnost duše
Dali jsme si sraz v restauraci, abychom si v klidu popovídali. „Judito, jsem rád, že jsem došel až k vědomí své nesmrtelnosti. Už vím, jak to na světě chodí. Jak naše duše putují a jak silnou moc má víra v život po smrti,“ líčil mi. Koukala jsem na něj a nevěřila svým uším. Přede mnou seděl muž, který totálně obrátil své názory. V mládí byl ateista a realista. Nyní věřil v duše, reinkarnaci a duchovní rozměr svého bytí.
Marek se vůbec nechtěl bavit o svém životě, o dětech ani o rodičích. „Judito, je třeba si uvědomit, že náš život zde je jen způsob, jak duše získává zkušenosti. Jsme hostitelé pro duši. Ta skrze nás dozrává. Věřím v duchy. Věřím, že někteří z nás jsou osvícení a jsou poslové, kteří mají šířit osvětu o životě po životě dál. Pravidelně se scházíme. Povídáme si o svém vědění a nechápeme, jak ostatní mohou být tak zabednění. Obzvláště, když existují případy, kdy malé dítě říká, že jeho duše je tu opakovaně,“ blábolil dál.
Bojím se, že propadl nějaké sektě
Musím říct, že já na duše nevěřím. Nemyslím si, že něco po smrti existuje. Jsem zastáncem toho, že my jsme hmota a moje já je můj mozek, který běží na nějaké frekvenci. Naše procesy v těle vytváří elektrický náboj a to jsme my. Smrtí náš náboj vyhasne a zůstane tělo. Když jsem svůj názor Markovi sdělila, dostal mě svou odpovědí: „Judito, zklamala jsi mě. Myslel jsem, že máš více otevřenou mysl.“
„Chtěl jsem tě vidět, abych ti předal své poselství a navrhnul ti, abys přišla mezi nás. A třeba šířila dál naši víru v Rakousku,“ dotčeně mi sdělil Marek. Poděkovala jsem mu a jeho nabídku odmítla. V dobrém jsme se rozloučili. Od té doby přemýšlím, co se mu v životě stalo, že takto zblbnul. Nevadí mi jeho názor. Vadí mi, že je členem nějakého spolku. Pravděpodobně se scházejí a loví nováčky. Možná se jedná i o sektu. A v tom vidím nebezpečí. Spíše je to ale parta bláznů, kteří se utvrzují o své výjimečnosti.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
