Facebook
Instagram
Julie je ve vztahu s Vladanem šest let. Celou tu dobu touží po jediné věci, a to svatbě. Jenže pro Vladana to není téma. Každou dovolenou Julie marně čekala žádost o ruku, ta ovšem nikdy nepřišla. Tentokrát se proto zařekla, že to udělá jinak.
Od dětství to mám tak, že chci být vdaná. Chci být manželka. Utvořit tradiční rodinu. Dnešní trend, kdy si partneři pořídí děti a jen spolu žijí, se mi nelíbí.
Čekala jsem, že mě přítel každou chvílí požádá o ruku
První tři roky jsme si ve vztahu s Vladanem užívali. Romantická rande, výlety, žhavé noci a akce s kamarády. Žádný stres, žádný problém, jen zábava a legrace. V mých očích jsem potkala dokonalého muže a vztah plynul naprosto v pohodě. O to víc jsem vnímala, že neexistuje věc, která by stála v cestě přirozenému vývoji našeho vztahu. A to bylo v mých očích společné bydlení a svatba. Jenže Vladan se o těchto věcech bavit nechtěl.
„Lásko, vždyť je to super tak, jak to je. Všechno bude, ale netlač na pilu,“ žádal mě. A tak jsem se snažila potlačit své myšlenky a dál si užívala bezstarostného života. Za pár měsíců jsme jeli na měsíční dovolenou do Ameriky. Velká cesta a já byla přesvědčená, že mě tam Vladan požádá o ruku. Na výjimečném místě. Při každém západu slunce, kdy jsme seděli na pláži, jsem se zatajeným dechem čekala, zda přijde žádost o ruku. Nepřišla. Poslední tři dny už jsem neudržela nervy na uzdě a vyvolávala jsem hádky.
Na každé dovolené jsme se pohádali
S partou kamarádů jsme další rok jeli opět do Ameriky. A opakoval se stejný scénář. Opět jsem byla plná očekávání. Chodili jsme s Vladanem už šest let a stále každý bydlel u rodičů a jen jsme se scházeli. Na naší dovolené byly dny, kdy jsem byla nepříjemná sama sobě. Vladan mě nepožádal o ruku ani v New Yorku, ani v Las Vegas a dokonce ani v Los Angeles. Nedokážu popsat svoje zklamání. Doslova mě dorazilo, když se naši kamarádi zasnoubili v národním parku při západu slunce. Záviděla jsem jim a aby to nikdo neviděl, pobrečela jsem si na toaletě.
A scénář se opakoval. Zase jsem útočila. Zase jsem byla nepříjemná. Hádky. Vladan nechápal, co se děje. „Tak ty nechápeš? Jsme spolu dlouhých pět let. Je mi přes třicet a bydlíme furt s rodiči. Náš vztah nikam nesměřuje. O ničem nejsi schopný se pobavit. Jen mi neustále mažeš med kolem pusy, že vše bude. Ale kdy? Vladane, kdy to posuneme třeba ke společnému bydlení?“ křičela jsem. Už to ze mě muselo ven. Byla jsem plná frustrace z neuspokojivého vývoje našeho vztahu. Respektive jeho stagnace.
Dávám příteli poslední šanci se vyjádřit
Vladan vše otočil proti mně. Prý kdybych neustále netlačila na pilu, dávno bychom spolu bydleli. Tento argument mi přišel ubohý, jelikož za mnou Vladan nikdy nepřišel s návrhem, abychom se pobavili o budoucnosti. Vše chtěl nechat přirozeně plynout, ale mně docházel dech. Už jsem přestávala věřit, že se někdy něčeho dočkám. Čeká nás další dovolená v Americe. Snažím se dostat do psychické pohody a zařekla jsem se, že budu nad věcí.
Vladan ví, po čem toužím. Vyslechl si ode mě veškeré důvody, proč nejsem v pohodě. Jestli tedy jediným důvodem, proč spolu nebydlíme, je moje nervozita, pokusím se hodit do klidu. V Americe budu usměvavá. Nebudu nic očekávat. Nebudu v nic doufat. Vlastně budu. Že až se vrátíme a Vladan zažije dovolenou bez hádek, začne se mnou sám od sebe řešit posunutí vztahu ke společnému bydlení. A pokud se tak nestane, tento vztah je ztracený. Navždy.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
