Facebook
Instagram
Když Kamila začala bydlet se svým snoubencem, zjistila, jak nerudný, líný a protivný chlap to je. Pustila ho k vodě. Shodou okolností se od něj vracela autobusem, který řídil sympatický a příjemný chlap.
Jen tak tak jsem stihla autobus, který se právě chystal odjet ze zastávky. Uvnitř bylo plno, mohla jsem jenom stát vedle řidiče. Udýchaná jsem se zeptala, jestli si mohu koupit lístek.
„Příště neběhejte na poslední chvíli, není to zdravé,“ řekl řidič s přátelským úsměvem. Na jeho milé gesto jsem nereagovala příliš nadšeně, protože jsem měla výjimečně špatnou náladu. Právě jsem měla obtížný rozhovor s maminkou, během kterého jsem přiznala, že nemám v úmyslu vdát se za muže, se kterým jsem žila téměř rok. To znamenalo, že se chci vrátit do rodného domu. Máma byla zklamaná, ale stejně řekla, že můžu přijít kdykoliv. V tu chvíli jsem mířila na finální rozhovor se svým bývalým snoubencem...
Pořádně jsem si zkomplikovala život
Rozchod s Valdemarem (27) pro mě znamenal ztrátu bytu v centru města. Už nějakou dobu jsem věděla, že ho musím opustit. Můj milovaný se ukázal být nesnesitelným partnerem, což jsem zjistila teprve tehdy, když jsme spolu začali žít. Neustále si na něco stěžoval, byl pořád nabručený, pil pivo a remcal. Přestal předstírat, že je milý a ochotný muž, do kterého jsem se zamilovala. Nedokázala jsem to déle snášet a představa, že bych s takovým mužem strávila zbytek života, mě stahovala do stále větší deprese.
„Tady o žádnou lásku nejde, mami,“ snažila jsem se vysvětlit, proč musím učinit toto těžké rozhodnutí. Nakonec pochopila mé důvody. A teď, když jsem jela autobusem, jsem se snažila připravit na konfrontaci s Valdemarem.
„Promiňte, v kolik hodin jede poslední autobus zpátky?“ zeptala jsem se řidiče, když mi došlo, že mě ten samý den čeká i zpáteční cesta.
„Jedu v 19:45, potom už nic jiného nepojede,“ odpověděl řidič.
„Pak nesmím přijít pozdě,“ řekla jsem si sama pro sebe.
Měla jsem v hlavě zmatek
Hlavou se mi honily myšlenky, jak vést rozhovor s Valdou. Představovala jsem si, že už se vracím, místo abych teprve jela na setkání. Toužila jsem mít to už za sebou. Ale zatím jsem se teprve blížili k cíli mé cesty.
„Uvidíme se později!“ řekl řidič, když jsem vystupovala z autobusu.
„To bude v nějaké jiné epoše,“ odpověděla jsem zamyšleně a všimla si, že mě bedlivě sleduje.
„Hodně štěstí!“ dodal, jako by něco tušil.
Podívala jsem se na něj vděčně a on mi věnoval další úsměv. Pomyslela jsem si, jak by bylo hezké, kdyby se na mě Valda také občas tak usmál...
To byl můj nový začátek
I ty největší potíže jednou skončí, takže přesně v 19:40 jsem už čekala na zastávce se dvěma obrovskými kufry. Konečně jsem se cítila svobodná. Řidič mě okamžitě poznal, pak jeho pohled spočinul na mých zavazadlech.
„Dám vaše kufry do úložného prostoru,“ nabídl. „Pokud chcete, můžete si sednout vedle mě vpředu,“ dodal po chvíli.
Byla jsem ráda, že se mě ujal. Po všem tom stresu byla moje mysl úplně prázdná. Venku se setmělo a projíždějící auta nás oslňovala svými světly. Zírala jsem před sebe a postupně se uvolňovala. Začínala jsem novou kapitolu svého života...
Opět jsem se vydávala na cestu, aniž bych věděla, kam mě zavede. Z rádia hrála příjemná melodie, která mi dodávala pozitivní energii. Koutkem oka jsem viděla, že se řidiči také líbí, protože rytmicky klepal prsty o volant. Po chvíli se ozvalo nějaké šumění a z rádia se ozval hlas jiného řidiče, který informoval o situaci na silnici.
„Na kruháči došlo k menší kolizi, ale jinak je vše v pořádku a silnice jsou volné. Šťastnou cestu,“ dodal na rozloučenou.
Jeli jsme dál tmou. Hrála hudba, kterou občas přerušovaly informace o dopravě. Nechyběly ani pozdravy a srdečná přání. Kdykoli se na silnici objevil jiný autobus, bez ohledu na společnost, řidiči se vždy zdravili – buď máváním, nebo blikáním světel.
„Zdá se, že se všichni máte opravdu rádi,“ poznamenala jsem.
„Proč bychom se neměli mít rádi? Není snad mnohem příjemnější vykonávat svou práci, když je mezi lidmi dobrá atmosféra?“ odpověděl.
„To je pravda,“ povzdechla jsem si a pak se usmála.
„No konečně,“ řekl řidič autobusu. „Až dosud jste měla tak smutný výraz.“
„Vím. Opravdu mi ten úsměv chyběl...“ přiznala jsem.
Nebála jsem se změn
„Odteď budu jezdit vašimi autobusy pravidelně,“ oznámila jsem mu po chvíli.
„Klidně,“ odpověděl řidič a podal mi jízdní řád.
„V jakých časech obvykle jezdíte?“ zajímala jsem se.
„Kdy pracujeme a jak dlouho, tak to záleží na různých věcech,“ vysvětlil. „Společně s šéfem a zbytkem týmu plánujeme rozvrh tak, aby vyhovoval všem.“
Jako na potvrzení jeho slov zazvonil telefon. Jeden z kolegů se ho zeptal, jestli by ho mohl zítra zastoupit.
„Jasně, žádný problém,“ souhlasil, když zjistil, že kolegovo dítě chytlo nějakou nemoc. „Mám spoustu volného času, takže mohu vzít tolik tras, kolik bude potřeba.“
„Díky moc, kamaráde,“ řekl kolega a v jeho hlase byla cítit obrovská vděčnost.
„Jezdíte také ráno?“ zeptala jsem se, když jsme se blížili k mému cíli.
„V kolik hodin?“ odpověděl otázkou.
„Musím být v práci do devíti.“
„Máme spoj v 8:10, ale zrovna zítra na té směně nejsem.“
„To je škoda,“ řekla jsem a znovu se usmála.
Byli jsme si souzeni
Druhý den ráno, když hodiny ukazovaly 8:10, seděl za volantem jiný muž. I když vítal cestující stejně přátelsky jako jeho kolega, nebylo to ono.
Proto jsem byla nadšená, když jsem další ráno opět uviděla za volantem svého známého řidiče. Také se rozzářil, když mě spatřil. Během jízdy jsme toho moc nenamluvili, ale celou dobu jsem cítila zvláštní vzrušení. On vesele mával na projíždějící auta a pobrukoval si s rádiem.
„Promiňte, v kolik hodin se vracíte?“ zeptal se na konci cesty.
„Podle plánu v 17:30,“ odpověděla jsem.
„To je škoda, protože já jedu až v 18:45,“ povzdechl si.
„Ale kdo ví, možná se něco stane a budu muset zůstat v práci trochu déle...“ řekla jsem a mrkla na něj.
„To by bylo fantastické,“ usmál se.
Strávila jsem hodinu procházkou v nákupním centru a pak jsem se vracela domů s tím svým řidičem. A tak to pokračovalo. On řídil autobus ráno v 8:10 a já čekala v centru do 18:45, abychom mohli cestovat spolu. Nenápadně odháněl ostatní cestující, abych si mohla sednout vedle něj.
Bylo těžké, abychom si domluvili něco jiného. Jarek (30) žil ve městě a já byla u mámy na venkově, takže naše flirtování na cestách trvalo věky. Vyhovovalo mi to. Jízda s Jarkem mi vždycky zvedla náladu. A tak začalo to, co nás spojilo.
Jednoho dne jsem si sbalila své věci do dvou kufrů a znovu nastoupila do jeho autobusu. To byl ten očekávaný moment – nastěhovala jsem se k němu! Když jsme jeli, nadšeně jsem mávala na řidiče projíždějících aut. Měla jsem pocit, že bych mohla obejmout celý svět!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
