Kamila se měla vdávat, byla si vším jistá, dokud její snoubenec nepřišel s velmi nečekanou informací, která převrátila jejich vztah vzhůru nohama...
Nikdy jsem si svoji svatbu nevysnívala. Ale když mě Martin požádal o ruku, všechno do sebe zapadlo. Po pěti letech vztahu to dávalo smysl. Byli jsme sehraní, věděla jsem, že spolu zvládneme cokoli. Přípravy mě bavily, i když občas stresovaly. Měli jsme místo, šaty, seznam hostů.
Připravovala jsem se na rozlučku
Den mojí rozlučky se svobodou měl být jen o mně a mých kamarádkách. Všechno bylo připravené, holky se sešly, otevřelo se šampaňské. Těsně než jsme odešly z bytu, zazvonil telefon. Volal mi Martin, že mě musí vidět, že to nepočká. Lekla jsem se, o co jde, jestli se mu něco nestalo.
Když stál ve dveřích, vypadal jinak. Vyděšeně. Sedli jsme si a on mi oznámil novinu, která mi vyrazila dech. „Mám osmiletou dceru, o které jsem nevěděl.“ Prý si s její matkou jen párkrát vyšli, že to bylo dávno předtím, než jsme se poznali.
Poslouchala jsem ho, ale v hlavě mi šrotovalo něco jiného, protože to nevypadalo jako čerstvá novina. Zeptala jsem se ho, jak dlouho to ví. Odpověděl, že dva měsíce. Nechápala jsem, proč mi to říká až teď. Proč čekal tak dlouho? Vždyť spolu budujeme život, máme si říkat všechno. Říkal, že mě nechtěl ztratit, že potřeboval čas, aby to sám zpracoval. V tu chvíli jsem nevěděla, co si o tom myslet.
Nedokázala jsem to překonat
Rozlučka proběhla, aspoň naoko. Holky se snažily odvést pozornost, ale já jsem to nedokázala pustit z hlavy. Zbýval týden do svatby a já si každý další den představovala tu holčičku. Jak vypadá, jak mluví. Jestli o mně ví, jestli budu součástí jejího života.
Přesvědčovala jsem sama sebe, že to zvládnu. Že přece nemůže za to, že o ní neví. Nebudu rušit svatbu kvůli dítěti, které nemá s naším vztahem nic společného. Jenže pokaždé, když jsem ho viděla, jsem myslela na to, že mi to tajil dva měsíce. Že mezitím plánoval obřad, podepisoval smlouvy, objednával prstýnky – a celou dobu věděl, že mi lže.
Dva dny před svatbou jsem mu řekla, že potřebuji čas. Nechápal, říkal, že to přece překonáme, že to nemění nic na tom, co mezi námi je. Jenže pro mě to změnilo všechno. Ne to dítě, ale to, že mi nevěřil, že mi nic neřekl.
Ilona (42): Po sérii neúspěšných vztahů jsem se ponořila do těch fiktivních. A teď podle nich randím
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




