Helena (25): Denně slyším desítky mikro příběhů, které se mě netýkají a přesto ve mně zůstávají

Budík mi zvoní v půl páté. Někdy ho vypnu, ani nevím jak, a pak se probudím o deset minut později. Káva, sprcha, rychle něco na sebe. Uniformu už ani nežehlím, stejně se po hodině pomačká. Na zastávku dojdu ještě v polospánku.

Martina (32): Po práci jsem chtěla jen vypnout. Netušila jsem, že zaslechnu něco, co mi zamotá hlavu

Zkusila jsem tuhle práci a zacyklila se

Pokladní v supermarketu dělám už sedmý rok. Nejdřív to měla být jen brigáda – po škole, než se rozkoukám. Ale člověk se rozkouká, zjistí, že nájem se musí platit, že práce je jistota, a najednou je z „na chvíli“ trvalý stav.

Ráno začínám v šest. V šatně to páchne dezinfekcí a levnou aviváží. Všechny se známe, ale stejně mluvíme hlavně o počasí, o slevách a o tom, kdo má dneska kasu u dveří, kde pořád táhne. „Zas mě dali na šestku,“ brblá Hanka, „už cítím, jak mi přimrzne zadek.“ Směju se, ale vím, že má pravdu.

Někdy mám pocit, že supermarket má vlastní rytmus, jako by dýchal. Ráno pomalu, s prvním návalem důchodců, pak zrychluje, když přijdou lidi po práci, a večer se unaveně ztiší. Každý den slyším tolik hlasů, že si někdy doma nechci ani pustit televizi. „Paní, ten jogurt je v akci, ne?“ „Kde máte ty větší tašky?“ „To je hrozný, jak to všechno zdražilo!“

Mluvím pořád stejně: „Dobrý den... Máte kartu? To bude tři sta osmdesát...“ Ale mezi těmi větami občas proklouzne něco, co zůstane v hlavě.

Barbora (35): Nemohu poslouchat řeči, co vede tchyně. Chodila do práce v době, kdy vše fungovalo jinak

Osm hodin plných příběhů lidí

Jednou přišla paní, co u mě nakupuje často. Taková ta, co má všechno vždycky srovnané a připravené. Tentokrát ale měla oči zarudlé. „To máte dneska nějaký smutný den,“ řekla jsem bezmyšlenkovitě. Podívala se na mě, chvíli váhala a pak tiše řekla: „Pohřeb. Manželův.“ Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem markovala dál. Píp, píp, píp. Chtěla jsem jí popřát upřímnou soustrast, ale slova se mi zasekla v krku. Nakonec jsem jen řekla: „Držte se.“ A ona přikývla, zaplatila a odešla.

Od té doby si dávám větší pozor na to, co lidem říkám. Někdy se za obyčejným „Jak se máte?“ může skrývat víc, než čekám.

V poledne přichází maminky s dětmi. Ty malé sleduju s úsměvem – natahují ruce po čokoládách, bonbónech a lízátkách u pokladny. Vím, že tam ty sladkosti dávají schválně, marketing. Ale když to dítě začne brečet, je mi vždycky trochu trapně. Jako bych za to mohla já.

Pak přijdou lidi z práce, unavení, s hlavou někde jinde. Občas se někdo rozčílí, že sleva neplatí, nebo že to „pípá jinak, než by mělo“. Jednou mi muž hodil drobné po pultu a odešel beze slova. Po směně jsem je sbírala z podlahy a říkala si, jestli mu to za to stálo.

Marta (42): Dělám práci, která mě baví a naplňuje. Bratrovi jsem ale pro smích

Další den a nové příběhy

Někdy mi připadá, že jsem spíš pozorovatel než účastník života. Zatímco oni jdou dál – do práce, domů, k rodinám – já zůstávám stát na místě, za pokladnou, v proudu cizích příběhů. Každý den se kolem mě míhají stovky lidí, a přesto se cítím někdy neuvěřitelně sama.

Ale pak se stane něco malého, co mi připomene, proč tu ještě jsem. Třeba když starý pán, co si kupuje jen mléko a noviny, řekne: „Slečno, vy jste dneska nějaká veselá, to je dobře.“ A já se usměju. Protože jsem to ráno skutečně měla lepší.

Zavírací hodina je vždycky úleva. Poslední zákazník odejde, my vypneme pásy, srovnáme a odevzdáme kasy a jdeme do šatny. „Zítra zase,“ říká Hanka. „Zítra zase,“ odpovím.

Doma zapnu pračku, sednu si ke stolu a chvíli jen tak sedím. Ruce mě bolí, záda taky, ale to ticho má něco do sebe. V něm se mi vybavují útržky slov, která jsem přes den slyšela – hádky, smích, povzdechy. Jsou to jen úlomky cizích životů. Ale někdy mám pocit, že z nich skládám i ten svůj.

Silva (43): Dřela jsem, abych měla vlastní salón. Kvůli nezodpovědným klientkám ale přicházím o čas i nervy

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].