Marie (65): Nový muž ano, ale společná domácnost už ne. Na stará kolena se chci starat jen o sebe

Na stará kolena jsem si splnila sen. Přestěhovala jsem se do Českého Krumlova. Důchod chci trávit ve městě, které miluji. Procházky, divadlo, kino a krásné prostředí.

Marta (37): Manžela mám na běžný život a přítele na speciální chvíle. Nestydím se za to, život se má užívat

Čas chci trávit jen péčí o sebe

Děti mám dospělé, mají svou rodinu. S výchovou malých dětí jsem jim pomohla, a tím jsem uzavřela kapitolu své role nápomocné maminky. Je čas, abych se věnovala i sobě. Svým touhám, přáním a koníčkům. Jsem víc než deset let rozvedená a uvědomila jsem si, že se chci starat už jen o sebe.

Doba, kdy jsem veškerý čas věnovala péči o manžela a děti, je pryč. Byla to doba, kterou jsem měla ráda, ale s rozpadem manželství jsem přišla na chuť volnosti, kterou mi dává bydlení v garsonce a život bez starostí. Pečuji jen o sebe a rozmazluji se. Kosmetika, kadeřnice, dvakrát týdně hodina jógy a procházky po milovaném Českém Krumlově. V novém městě jsem se zabydlela hned.

Marie (60): Mám vzdělanou a úspěšnou dceru. Jen si nemůžu zvyknout na život bez ní

Nový přítel se do všeho moc hrne

Netrvalo dlouho a do cesty mi vstoupil zajímavý muž. Mám jasno. Každý bydlení ve svém, každý se o sebe stará sám, a společně jen večeře, výlety, divadlo a dovolené. Nejsem proti společným víkendům, ale to je maximum. Nový přítel Eduard je dobře vypadající muž v mém věku. Rozvedený, chytrý, zajištěný a hlavně zamilovaný. Jako malý kluk.

I já k němu chovám city, díky kterým se vznáším na obláčku štěstí. Ale taky jsem realista a nehodlám se odklonit ze svých kolejí. A tak jsem musela trochu zatahat za šňůrky, aby Eduard pochopil, že bydlet se mnou nechce, natož aby si u mě pochutnával na domácím jídle. Hned o prvním společném víkendu jsem schválně přesolila polévku a spálila jsem řízky.

Patricie (36): Kamarádka mě viděla ve městě, ač jsem byla doma. Ještě větší šok mě pak čekal při pohledu do skříně

Radši restaurace než jídlo ode mě

To se ještě Eduard zdržel hanlivých poznámek a jídlo pochválil. Ač jsem si byla jistá, že je to jen díky slušnému chování. Při další návštěvě jsem udělala guláš a ochutila jsem ho tak strašně, že jsem měla co dělat, abych se dokázala tvářit, že jsem si dala na přípravě záležet. „Maruško, ten guláš je nějak divně ochucený. Co tam dáváš za koření?“ zajímal se zklamaně Eduard.

Další návštěvy se už vedly v duchu, který mi vyhovoval. Chodíme na jídlo. Jednou platím já, jednou Eduard. Jsem spokojená. V restauraci si dám to, na co mám chuť. Nestrávím dvě hodiny v kuchyni, nemusím umývat nádobí a hlavně nepečuji. Z Eduarda mám to nejlepší a spoustu času pro sebe a své koníčky. Vřele doporučuji.

Další příběhy ze života →

Martin (35): Snoubenka mě pořád uráží. Tvrdí, že si jen dělá legraci, ale mě už to nebaví