Kateřina (32): Myslela jsem si, že stejný původ nás s kolegyní sblíží. Opak byl pravdou

Kolegyně jsem si všimla až třetí den v práci. Seděla u okna, zády k nám, a psala něco do počítače s takovou soustředěností, že kolem sebe jako by stavěla neviditelnou zeď. Já jsem tehdy byla nová, trochu nervózní a plná potřeby zapadnout.

Zita (42): Zjistila jsem, že dvě kolegyně na mě ušily boudu. Ale já jejich intriky prohlédla

Myslela jsem si, že jsem našla spřízněnou duši

Když se naše pohledy konečně setkaly v kuchyňce u kávovaru, jen jsme se zdvořile usmály. „Odkud jsi?“ zeptala se po chvíli, když slyšela můj přízvuk. „Z Novosibirsku,“ odpověděla jsem bez velkého přemýšlení. Zvedla hlavu tak prudce, až jí tmavé vlasy spadly do očí. „Já taky.“

V tu chvíli se mezi námi cosi pohnulo. Jako by se otevřela tajná zásuvka se vzpomínkami na dlouhé zimy, zamrzlou řeku Ob, paneláky utopené ve sněhu a šedé nebe. Byly jsme ze stejného města, stejné národnosti, mluvily jsme stejným jazykem. A přesto jsem hned cítila, že jsme úplně jiné.

Ona byla přesná, klidná, vždy dokonale připravená. Mluvila málo, ale když už, její slova byla ostrá a jistá. Já jsem byla pravý opak – chaotická, emotivní, často jsem mluvila dřív, než jsem myslela. Zatímco já jsem Novosibirsk opustila, protože jsem se tam cítila sevřená, ona o něm mluvila s respektem, skoro s hrdostí.

Markéta (53): Moje nová kolegyně mi pije krev. Každý den se musím přetvařovat

Přijala jsem naší rozdílnost

Postupně jsme spolu začaly obědvat. Zjistila jsem, že vyrůstala v rodině inženýrů, kde se důraz kladl na disciplínu a výkon. Já jsem vyrostla s matkou, která věřila víc na intuici než na plány, a s otcem, který často mizel. Stejné město, stejné mrazy, ale úplně jiný domov. Někdy mě její chlad rozčiloval, jindy uklidňoval. Ona se divila, jak můžu měnit názory, jak můžu pochybovat. Já nechápala, jak může být tak pevná, tak uzavřená.

Jednou večer jsme zůstaly v kanceláři samy. Venku pršelo a já si uvědomila, že poprvé necítím potřebu vyplnit ticho. „Je zvláštní,“ řekla jsem, „že jsme z jednoho místa a přesto jako bychom byly z jiných světů.“ Pousmála se. „Město je jen kulisa,“ odpověděla. „Příběh si každý píše sám.“

Tehdy jsem pochopila, že podobný původ neznamená podobný osud. Novosibirsk v nás zanechal stopy, ale v každé z nás jinak. Tohle město zůstalo někde daleko. Ne jako místo, které by nás spojovalo, ale jako bod, od kterého se naše rozdílné příběhy začali psát.

Lenka (53): Kolegyně mi leze neskutečně na nervy. Stěžuje si na vše, i když nemá důvod

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].