Klára (27: Brzy po škole se mi podařilo získat první skvělou práci. Moje nadšení ale rychle vystřídaly rozpaky

Když mi před půl rokem volali, že mě berou, byla jsem nadšená. Po letech studia, stáží a brigád konečně přišla práce, která měla smysl. Jasně daná odpovědnost, slušný plat a řízení týmu třiceti lidí. Byla jsem nervózní, ale i odhodlaná a připravena na výzvu.

Mohlo by Vás zajímat:

Zuzana (38): Nová práce po letech na mateřské je pro mě náročná. Mám pocit, že mezi mladé kolegy nezapadám

Snažila jsem se být férová

Od začátku jsem si řekla, že nechci být ta chladná šéfová, co jen rozdává úkoly. Mám ráda lidi, baví mě s nimi mluvit, naslouchat jim. Snažila jsem se být férová, lidská, milá. A zřejmě se mi to dařilo, protože už po pár týdnech jsem měla pocit, že zapadám do našeho kolektivu.

Z některých podřízených se stali přátelé, se kterými jsem si občas zašla po práci na víno. S Radkou z účtárny chodíme na jógu. V týmu vládla fajn atmosféra – kanceláří kolovaly vtipy, pravidelně jsme slavili něčí narozeniny a sem tam někdo donesl koláče. Jenže právě v tomhle byl problém.

Mohlo by Vás zajímat:

Linda (33): Chtěla jsem natrvalo zhubnout. Jenže jídlo je pro mě tím největším potěšením a nehodlám celý život trpět

Nabírala jsem na váze

Začalo to nenápadně. „Klárko, ochutnej můj domácí banánový chlebíček... Vedoucí, tohle je od babičky, to musíš zkusit!“ nabízeli mi snad každý den. Vždy jsem si vzala, i když jen malý kousek, pochválila chuť, usmála se.

Ale čím víc jsem chválila, tím víc toho nosili. A s mou oblíbeností stoupala i má kila. Postupně jsem začala zjišťovat, že každý den mám na stole něco sladkého – buchty, muffiny, tyčinky, koláčky, bonbony. A když jsem něco odmítla, koukali na mě smutně, jako by to byla osobní urážka. „To vám nechutná? Vy jste si nedala, to je škoda...“ A tak jsem ochutnávala. Z vděčnosti. Ze slušnosti. A taky, přiznám se, protože to bylo dobré.

Jenže po pár měsících jsem si nedokázala zapnout džíny. Váha ukázala, že mi přibylo pět kilo. Pět! Ne že bych se hroutila, ale necítila jsem se ve svém těle dobře. A hlavně, když to takhle půjde dál, za rok neprojdu dveřmi do kanceláře.

Mohlo by Vás zajímat:

Danuše (23): Nemám ráda svoje tělo. Dokonce se bojím ukázat se nahá muži, kterého miluji

Nařídila jsem si stopku

Začala jsem přemýšlet, jak z toho ven. Jak odmítnout, aniž bych někoho ranila? Vím, že to nemyslí zle, jsou vděční, chtějí mi jen udělat radost. Ale moje tělo už tak vděčné není.

Zkusila jsem první krok – upřímnost. Když mi Dana donesla větrník, usmála jsem se a řekla: „Díky moc, jsi zlatá. Ale dávám si trochu stopku na sladké. Moje kalhoty už přestávají spolupracovat...“ Zasmála se. Vzala to. Dokonce mi druhý den přinesla nakrájenou zeleninu v krabičce s tím, že „tohle je pro silné šéfky“.

To mě povzbudilo. Pár dalším kolegyním jsem to taky vysvětlila. Řekla jsem jim, že si jídla vážím, že mi to lichotí, ale že prostě potřebuji změnu. Většina to vzala v pohodě. Někteří si dělali legraci – prý když už nechci koláčky, čím mě uplatí, abych jim schválila dovolenou? Smáli jsme se tomu.

Hlavní pro mě byla jedna věc. Uvědomila jsem si, že upřímnost je lepší než přetvářka. Pořád se snažím být šéfová, která je férová a lidská. Ale už vím, že součástí toho je i umění říct „ne“. I když jde o větrník. Možná hlavně tehdy…

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Alena (53): Rozhodla jsem se zhubnout. Rady od nutriční specialistky, která je sama tlustá, mi přišly dost divné